3.7. - 13.7. 2006; 804,50 km
Účast: Číža, Dave, Jirka, Pepa, Tom
1. den - 3. 7. 2006 - 68,1 km - čistá jízda: 4:25:28 - průměrná
rychlost:
15,3 km/h
Trasa: PRAHA, Zbraslav, Lipence, Dolní Mokropsy, Dobřichovice, Řevnice, Halouny, Buková u Příbramě, Pičín.
A je to tu zas, rok se s rokem sešel a my se znova chystáme na kola, bohužel, nebo bohudík, jak se to veme, vyjíždíme ve čtyrech - David, Honza, Jirka a Tom. Pepa byl ještě na dovolené v Holandsku, a tak se k nám připojí až cestou. Jako obvykle máme sraz na Karlově mostě a jako obvykle známá trojka (David, Honza a Jirka) příjíždějí na sraz o hodinu později, který už tak byl dost pozdě. Ale sešli jsme se, udělali první fota a vyrazili. Podél Vltavy proti proudu Vltavy a proti proudu houfujících turistů, tentokrát ale po jejím pravým břehu. Cesta občas v pohodě jindy zas tahání kola ve dvou do srázu, pěkný začátek, navíc si Honza vyzkoušel, jak se sjíždí po prdely násyp od železnice, takže se odřel
a byl špinavej jak prase, hlavně že měl nový bílý dres. Každopádně pokračujem dále směr Zbraslav, přes Vltavu na Záběhlice, Lipence. Tam se malinko motáme, protože nevíme kde přesně jsme, ale jedeme přímo za nosem k Berounce, sjíždíme k ní a řešíme jak přes řeku, nechce se nám znova tahat kola po skále nahoru.
Vysvobození z toho všeho příde záhy, a to v podobě přívozu, na kterým se za 20 kč dostaneme na druhý břeh. A od ochotné převoznice využíváme nabídky k vyfocení, nás samozřejmě. Přejíždíme k železničnímu mostu v Černošicích, a aby jsme nejeli už jednou projetou trasou, sjiždíme těsně k vodě a podél ní jedem až do Řevnic. Tam si dáváme oběd - ve stejné hospůdce jako při prvním tahu. Náhoda jak hovado - chvíli po nás dorazil do úplně stejné hospody i Honzův učitel z jazykovky kterou právě absolvoval, takže se pokecalo a po obídku se jelo dál. U přívozu jsme dostali instrukce jak se dostat přes Brdy, takže se jich držíme. Ještě zastavujem v místním cykloshopu, kde dokupujem potřebné věci - stojánek, brejle, duše a tak. Jedem do kopce na Brdy přes Halouny, kde se po rovině jelo skoro jak do prudkéh ostoupání, a furt nahoru na hřebeny Brd.
Pro zajímavost Tom naplánuje cestu kolem vojenského prostoru (odpalovače raket). Bohužel tam
vojáci přehradili silnici a tak se dáváme po pěšince kolem betonové zdi. Na
začátku to ještě celkem ušlo, jenom vysoká tráva, kameny a kořeny, ale pak
se do toho přímíchaly ostružiny, kopřivy a nakonec malinkatý a hustý smrčky,
takže jsme si všichni krásně zanadávali. Naštěstí cesta byla asi jenom kilometr,
takže pak najíždíme zas na nádhernou silničku a kalíme dál. Najíždíme na červenou,
která sice zahybá, ale silnice jede krásně zkopce, takže všichni dělají jako
že jí nevidí. Dojíždíme ke žlutý a terénkem se snažíme najít původní cestu.
Když už jsme si mysleli, že jedeme správne, pěkně zkopce, serpentínky,
prostě nádhera, se ocitneme někde, vůbec nevíme kde. David alespoň nabere vodu z potoka
do petky, pro zatím tajné důvody. O kousek dál nám hodný pán dovoluje si nabrat
pitnou vodu do flašek, tam taky zjistíme kde jsme naštěstí ne moc daleko od
vytyčeného kurzu. Přes Bukovou u Příbramě jedeme do Pičína. Tam nalezáme krásný
místo pod kostelem, krásně posekaná travička, akorát stvořený pro nás.
Všichni vybalujou svačinky ještě z domova, jako třeba řízečky, obložený chleby a tak.
A nakonec jedna velká premiéra - CESTOVNÍ VODNICE - další vynález Smradů z Prahy (tedy nás). Vodnice se skláda z obyčejné petflašky, vršek je z normalní vodnice a k tomu samozřejmě spousta izolepy na utěsnění, alobal, tabák (pistácie a hroznové víno) a uhlíky. Nedaleko nás je ještě místní hospodská zábava a ty co jdou kolem nestaček koukat a vytáčej hlavy co to dá. Zpočátku se nedařilo rozhořet uhlík, ale po chvilce už to jelo jak má. Po dobrém jídle a
dobré vodnici, kdy už je navíc kolem desatý, jedeme hledat místo na spaní. To najdeme
hned za vesnicí, nedaleko rybníku u Žírový. Spíme pod širákem a všude je hafec
hmyzu - komáru, muchniček, takže se všichni zakuklíme (zvlášť Tomáš, to je pravej Kuklík) a konečně usneme.
2. den - 4. 7. 2006 - 78,4 km - čistá jízda: 4:47:53 - průměrná rychlost: 16,4 km/h
Trasa: Hluboš, Bratkovice, Drahlín, Obecnice, Nepomuk, Věšín, Rožmítál pod
Třemšínem, Hutě pod Třemšínem, Chynín, Železný Újezd, Přešín, Blovice.
Dopoledne poprobuzení, někteří přirozeně, další za vydatné pomoci komářích podanců apod., ale hlavně nasnídání jedeme zpět do Pičína, kde nakupujem jídlo a prošlé pití. David jde udělat další premiéru - kdekoliv stavěli Smradi
z Prahy, vylepujem samolepku s naším logem a internetovou adresu. Takže ty lepiči
po celých západních čechách, tak to jsme my. Pokračujem dál a snažíme se vyhnout
Příbramy, jedeme přes Bratkovice a Obecnici, před ní potkáváme ještě veřejné
koupaliště a tak neváháme a všichni tam naskáčeme. Je totiž hrozné vedro.
Pak dál směrem do vojenského újezdu Jince. Tam jedeme skoro furt do kopce, kolem
vodní nádrže Pilská, až ke křižovatce, kde se domníváme, že víme, kde jsme a kudy dál. Dáváme sušenky a při tom příjíždějí nějací dva cyklisti na silničkách a vůbec nás neudivuje, že jeden píchnul a potřebujou
pomoc. Naštěstí kolem jede auto, takže nakonec my nepomůžem, ale jednoho cyklistu
odvážej do vesnice a druhý jede na kole. Vydáváme se směrem odkud oni vyjeli
a samozřejmě se okamžitě ztrácíme, po několika kilometrech se objevíme, k údivu
všech, úplně někde jinde. Pak už se vydáváme správně a zas do kopce, furt a furt
a všichni nadávají a nadávají - atmosféra je prostě skvělá.
Převalíme se přes poslední hřeben a celkem hnusnou
kamenitou cestou, navíc s prudkými zatáčkami sjíždíme jak blázni, každej tu
má problémy a náš vrchní blázen David má ještě v ruce kameru.... Z Nepomuku už
sjíždíme po krásné silničce do Rožmitálu, cestou se dělají ještě nějaké fota. V Rožmitálu
nakoupíme a dojedeme na náměstí ale tam se nedá ani posadit, takže ještě kousek a stavíme u staré kašny, kde se dáme do osvěžujícího melouna a zas ještě něco ujíme a silně přemýšlíme o vodnici, nakonec
jí odložíme na později a jedeme dále. Lesem krásnýma cestama přejedeme
do Chýnova. Samozřejmě se to neobešlo bez dalšího bloudění. Nakonec se šťastně
dostaneme do Blovic, kde by jsme chtěli dát tu vodnici, ale nakonec se nám
tam nikomu moc nelíbí a tak už se snažíme je opustit, ale Tom má defekt - upad mu šroubek
z nosiče, takže si ho pujčuje od Davida a vyrážíme nalézt noční útočiště.
To najdeme 3 km za Blovicema v lesíku, kam všichni rádi uleháme zase pod širák. Zase
nás ale otravujou komáři i když ne tolik jako prvně.
3. den - 5. 7. 2006 - 69,6 km - čistá jízda: 4:03:52 - průměrná rychlost: 17,1 km/h
Trasa: Drahkov, Letiny, Kbelnice, Újezd, Dolce, Kucíny, Přeštice,Skočice,
Horušany, Merklín, Kloušov, Buková, Poděvousy, Srbice, Koloveč, Kanice,
Hradiště, Radonice, Chrastavice, Domažlice.
Po dopolední snídani, sbalení, uklizení místa spaní a vyjetí nás začne trápit
hned několik věcí. Za prvé kudy pojedem, ale to se vyřeší s druhým problémem
a to je nedostatek vody a jídla, ale u první Jednoty je i tento problém vyřešen. Nakonec tu máme třetí problém, už třetí den nás trápí hrozné vedro a většina z nás už je dobře spálená, proto jezdíme v
dresech, a proto hledáme nějakou vodu, kde bychom jsme se schladili, nejlépe rybník
či veřejné koupaliště. Po nakoupení v Přešticích, najdeme nedaleko odtud několik
rybníků, největší z nich Merklín, tak tam jedem, shodnou se všichni.
Dorazíme tam v celku rychle ale Honza namítá, že to je krmnej rybník a že do toho nevleze, jenže je opravdu vedro, a tak objedem rybník z druhé strany a najdem krásný vstup. Tom neváhá
a pádí do něj. Naprostý kafe, tak teplej rybník snad nikdy neviděl, hned
na všechny řve, ať tam dou taky, že je to paráda. Všichni, dokonce i Honza, neodolali a naběhli se svlažit do vody. David s Tomášem kousek odplavou a mezitím se Honza s Jirkou vrací na břeh, kde zjistí že sou zelenější než voda kolem nich, a tak ze sebe začínaj smývat ten humus pomocí drahocené pitné vody. David s Tomem z dálky ještě netuší, co je na břehu čeká za překvápko, a tak si myslí, že se ty dva na břehu asi zcvokli. Za chvíli ale dostáváli odpověď - vylezli další dva "Vodníci". Jsou totiž uplně od hlavy až k patě zelený od řas, navíc to nechutně páchne
rybinou. Následujou příkladu Honzy a Jirky a vylívají na sebe vodu a nějak se snaží
alespoň malinko umýt. Hromadně docházíme k nazoru, že se musíme někde ještě opláchnout.
Vyrážíme dál hledat rybníky, pár jich najdem, ale dycky tam někomu něco nevyhovuje,
většinou čistota vody. Nakonec zastavujem ve vesničce Buková, kde u místního
koupaliště (konečně zjišťujem, jak se zakresluje do mapy) je nějaká megapárty.
Dáváme si občerstvení a páni pořadatelé slibují, že přilítne záchranářský vrtulník. Čekáme na něj tedy. Po dvou hodinách přešlapování na místě se dočkáváme a vrtulník zakrouží a přistane, David s Jirkou ho zchekujou. Po vzlétnutí ukáže pár kousků a frnk, pryč za horizont. Už se nemáme na co vymlouvat a musíme pryč. V mapě
najdeme nedaleko další veřejné koupaliště. Po několika pokusech k němu zdárně
přijedem a nestačíme se divit. Naprotý luxus. Krásný altánek s lavičkami, skokánek
do vody a hlavně čistá voda. A to vše úplně na samotě u lesa. Okamžitě tam všichni naskáčem. Navíc začneme dělat
blbinky se skokánkem a Honza vše fotí a točí. Saltíčka, šipky i nepovedené
pády, to vše koupaliště okusilo. Nakonec nejlepší na závěr - vodnice. Moc dobrá,
vyzkoušelo ji i místní osazenstvo. Bohužel pro nás za chvíli vyjíždíme a nebyl
to dobrej nápad, po ní nás hrozně bolej nohy a jedem strašně pomalu. Naštěstí
hned objevujem hospodu v obci Koloveč, kam všichni vlítnem a dáváme si večeři.
Po večeři si ještě jde David s Tomášem zaklusat a samozřejmě, jako už několikrát,
vylepují samolepky. Za chvíli, už za tmy, se řítíme dál do Domažlic, když dojedem
začíná už snad poslední premiéra letošního tahu. Podsvětlené kolo katodovou
trubicí, kterou mají Honza s Davidem a posléze i Pepa. Lidi se otáčejí, děti
křičí: "Mami, tati, podívej, co to mají!!!", ožralové pouze: "Ty krávo, hustý."
A ano, opravdu je to hustý.... Po přehlídkové jízdě přes celé náměstí se usídlíme na lavičkách a sežvejkáme něco malého
na zub. Po bouřlivé diskuzi, kde budeme spát, jsme se nakonec rozhodli na malý
hájek před vesnicí Újezd. Vyjíždíme a hledáme správný směr, navíc se cesta neustále ubírá do kopce.. Nakonec ale nalezneme místo, zajedeme do lesa a po asi 100 metrovém úseku metrové trávy, navíc obtěžováni hmyzem
(nakonec zjištěno, že mouchami) dávají někteří jasně najevo, že dneska do širáku
nejdou, že se chtějí konečně vyspat bez komáru a muchniček. Jenže nikomu se do samotného stavění stanu moc nechce, a tak nakonec všichni zůstávají pod širákem. Nad námi stromy a nadherný hvězdičky, mouchy
nelítaj, zdá se že pohoda, ale ... máme výhled na dálnici, tak furt slyšíme
kamiony, auta a vrrrrrrrm vrrrrrrrm. Přesto spokojeně usínáme.
4. den - 6. 7. 2006 - 59,9 km - čistá jízda: 4:15:51 - průměrná
rychlost: 14,0 km/h
Trasa: Havlovice, Trhanov, Klenčí pod Čerchovem, Díly, Rybník, Železná.
Snídadně, úklid a šup zase zpátky do Domažlic - na nákup. V Albertu toho nakoupíme
hodně, takže musíme ujíst, jedeme na stejné lavičky, co předchozí noc a dáme se do
toho. Najednou se stane něco nečekaného - Jirka zde potkává strejdu
a jeho rodinu, takže si pokecají. Jirka využívá situace a dává jim přebytečné
věci (asi půl brašen). Za chvíli se rozloučíme a pokračujem dále - Trhanov, Klenčí pod Čerchovem.
Poslední zastávka před velkym výšlapem do Českého les. Využíváme místního veřejného
koupaliště a jdeme se cachtat. Po důkladném osvěžení se vydáváme vzhůru, směr
vesnice Díly a odtamtud po místní silničce výš a výš. Na tomto stoupáku se poznává,
kdo jak má těžký brašny. Honza jede zásadně ve předu (proč asi?) za ním Jirka
a průvod uzavírá David s Tomášem (proč asi?). Vyjíždíme na hřeben a míjíme hřebenovou
červenou turistickou značku. Nenapadne nás nic lepšího, že si ji projedem. Chyba.
A tak se škrábeme na Starý Herštejn. Nejdřiv jedem, pak tlačíme a pak přenášíme.
Přitom nadáváme. Nejhorší nápad ovšem je, když se snažíme dostat ke samotné
zřícenině. Nakonec to vzdáváme asi 10 metrů pod strážní věží, která je na místě jedinou stavbou a chytře jdeme bez kol. Naštěstí. Nahoře je rozhled opravdu veliký, i když kolem rostoucí stromy ho značně zmenšují. Tak zas pokračujem, těšíme se na skvělou cestu dolů, ale ty debilní (promiňte) lesáci jako naschvál rozjezdili cestu, navíc všude se válí pořezané kmeny větve a další předměty, co "zpříjemňují" cestu. Takže z kopce jedem skoro
stejně rychle jako do kopce. Fakt super. No nakonec sjedeme na silnici a po
ní do vesnici Rybník. Kde jdeme na oběd - smažák a hranolky. S velkou porcí se teda nepředali.
Poté ještě jedem ke koupáku. Zde nás žerou hovada, začne malinko
poprchávat, ale jinak pěkný. Neustále obletováni, sbalíme těch pár vytahaných
věcí a zdrháme. Hned za vesnicí nás chytne první bouřka, zajedem do lesa
a silně uvažujem o tom že rozbalíme stany a pudem chrápat. Naštěstí se to za
chvlilku přehnalo a protože je ješte celkem brzo, vyrážíme dál. Cestou do kopce
se k nám přidávají cestující. Teda větsinou jenom k Jirkovi. Za ním a kolem
něj je totiž megaroj much - Jirkova partička. Tak on a jeho kamarádi a pak teprv my, vyrážíme
do dalších kopců. Při jednom sjezdů David s Tomášem pokořují 78 km/h respektive
77 km/h. Jirka ujel kamarádum, ale nebojte oni ho doženou.... Přes Železnou Huť,
do Železné, kde jsme už téměř u hranic, takže je tu několik bordelů a Vietnamců
s trpaslíkama, koneckonců ty budem potkávat ještě hodněkrát. Bordely a vlastě i to další....
Nakonec sjíždíme k Nivnímu potoku, což je asi chyba. Zabočujem do lesa, kde je hodně mokřin.
Druhá chyba. Nakonec najdeme suchej plac, ale jen co zastavíme na místě a
začneme si rozbalovat, přilítne na nás roj komáru. Pak další a další. Stavba
stanu se teda provádí v bleskurychlém času a rychle zalejzáme dovnitř. Vevnitř
se najíme. Je teplo, pro Davida s Honzou smůla, maj moc hrubou siťku, takže
musejí mít zavřený stan. Je to opravdu rozdíl, v jednom stanu klid a tma v druhém řev a těžké boje s komáry.
5. den - 7. 7. 2006 - 58,9 km - čistá jízda: 3:30:10 - průměrná
rychlost:
16,8 km/h
Trasa: Diana, Svatá Kateřina, Hošťka, Žebráky, Velký Rapotín, Tachov, Halže, Žďár, Broumov.
Po probuzení se všichni modlíme, aby komáři už tam nebyli. Bohužel, byli.
Snídaně vevnitř a bleskurychlý úklid stanů a okolí. Bohužel Tom, co zůstal
poslední na místě, posloužil jako snídaně pro všechny komáry. To byl najednou
úprk. Dojel k čekající skupince a všichni už chceme pryč. David ovšem ne. Ten
radši píchnul. Takže se dává do výměny duše a my kolem plácáme jednoho komára
za druhým a fotíme. Po 15 minutách (možná i dřív, přišlo nám to jako věčnost) rychle
odjíždíme pryč. Do Diany, kde nám napsal Pepa, kdy asi dorazí, dále do Kateřiny, kde nakupujem
drahou vodu u vietnamců. Protože už máme málo všeho, bylo rozhodnuto, že jedem
do Tachova. Cestou stavíme na třešních. David s Tomášem vylezou na strom, po
té co se jima přežrali, začínají je házet po ostatních, těm se to ale moc nelíbí.
Jedem dál rychle a svižně, až konečně dorazíme do Tachova.
Zajedem zas do Alberta,
který se osvědčil. Uděláme každej parádní nákup za dvě stovky a jedem ke kašně na náměstí
většinu sníst. Po delší odmlce začne příprava vodnice. Když všichni
dojí, tak se to rozfajruje. Ta dávala. Po chvilce už všichni polehávali kolem,
Tomáš podél kašny, David na trávníku. Si tak poblafáváme a najednou jedou
kolem městský policajti, zastavujou, vystupujou a řvou na Davida:
"Tohle je nějakej hotel, mladej?" Po našem tvrzení že ne, se ptají jestli je to
vodnice, jak dlouho tu budem a jestli pak víme, že nás celou dobu sleduje kamera
na druhý straně náměstí. Po ujištění že za 10 minut vypadnem, odjíždějí. Začnem
balit a za 30 minut jsme odjeli. Což je myslim slušný. Každopádně to byl
blbej nápad, protože začínáme prudkým kopcem a ani ne po 200 metrech si musíme
dát pauzu, strašně nás bolej nohy a nemůžem dál. Tomáš dokonce zastavil ještě
dřív. Měkota. Po sebepřesvědčování a se zatnutýma zubama pokračujem dále. Halže,
Žďár a silničkou do Broumova. Samý pěkný lesní asfaltky, dá se to slušně kalit. Od něj jedeme po červený a u prvního potoka to zapíchnem. Spíme vlastně hned vedle potoka, takže pak usínáme s hukotem
vody. Stavíme stan, bojíme se deště, hmyz tu kupodivu není. Navečeříme
se ještě všichni pohromadě venku a pak zalezeme a spíme jak nemluvňata.
6. den - 8. 7. 2006 - 60,2 km - čistá jízda: 3:55:06 - průměrná
rychlost:
15,3 km/h
Trasa: Neualbenreuth (GER), Hardeck (GER), Maiersreuth (GER), Hatzenreuth
(GER), Querenbach (GER), Hrozňatov, Cheb, Slatina, Františkovy Lázně,
Ostroh, Táborská, Polná.
Tomáš ráno po probuzení s vědomím, že už se dlouho nemyl, vzal ručník, mýdlo
propocený tričko a šel se cachtit do potoka, kde se celý umyl. Po probuzení
ostatních přesvědčil alespoň Davida a Honzu (který tam ale jenom stál a pak rychle
vylez, že je to prej studený) aby se taky omyli. Po ranní očistě jsme se důkladně
najedli, sbalili stany, uklidili a vypadli. Vydali jsme se po červený a po
signálkách směrem ku hranicím. Vyjeli jsme několik brutálních kopců a pár menších
sjeli (jak je ten svět nespravedlivej). Po několika peripetijí, když jsme třeba
sjížděli k hranicím, kde to zas lesáci příšerně rozjezdili. Jedeme po hraniční
čáře až k samotnému středu Evropy. Skupinové foto je na takovémto místě samozřejmostí a pokračujeme pořád terénkem, občas i dost drsným, ale užíváme si ho všichni. David natáčí jak zběsilej a my jsme hvězdy. Krasný
sjez lesní cestou končí nádhernou hladkou a mokrou asfaltkou na rakouské straně
hranic. Bohužel pro Jirku se tato asfaltka vryla do paměti jako nebrzdící. Po efektním 10
metrovém smyku napříč vozovkou se Jirka zastavil a přepad přes kolo do škarpy. Následoval
brutální výtlem, vždyť se mu taky nic nestalo, akorát si natlouk pozadí.
Najedli jsme se borůvek, došli na záchod a pokračovali dále, do vesnice Neualbenreuth, kde se malinko ztrácíme, ale naštěstí jsme zvolili správný směr. Projeli jsme ještě pár germánských vesnic a dojeli k hraničnímu přechodu u Starého Hrozňatova, kde udělali novou cyklostezku, která je kupodivu hezčí než obvykle - krásný odpočívadla, mapy, koše, nově vysázený stromy, jako alej. Pěkný, ale máme hlad a tak v Hrozňatově stavíme v restauraci
a dáváme si tradičně smažák a hranolky. A pak hurá na nákup do Chebu. Začne
pršet a bojíme se průtrže mračen, které zanedlouho začne. Mezitím
nalézáme Tesco a jsme jasný. Nejdřív jdou David s Tomášem a po necelé hodině (Honza s Jirkou tvrdí mnohem déle)
se vracejí nazpátek (přece jenom projít to všechno chvilku zabere) s plným košíkem
a nákupem za dvě stovky. Ale měli takový dobroty jako kremrole, banány, blumy
a podobný. Už dost vopruzený Jirka s Honzou jdou dovnitř nakoupit. Čekání na to,
kdy už konečně přestane pršet a odejde bouřka, si krátíme po různu. David shání mastičku na koleno a
natáčí na kameru. Tomáš vrací z parkoviště košík místo nějakýho němce, málem
při tom ťukne ňákou Škodovku. Jirka si hraje na "Sekuriťáka" a Honza sleduje asi čtyřletý děti jak vybírají z košů vajgly a sou děsně cool. O zábavu není nouze. A to nejlepší nás teprve
čeká. Musíme jet na Františkovy lázně, odkud budeme volat Pepovy, aby nás vůbec
našel. Tak se držíme v Chebu cedulí a najednou jedem po dvouproudé
silnici, která vede na dálnici. Všude kolem jezdějí auta přes 90 km/h a máme takový
pocit, že tam nemáme vůbec co dělat. Honzovy ještě padá láhev, a tak musíme brzdit. Pouštíme se dál a nadjíždíme nad dálnicí, kde se připojuje ještě jeden pruh. Danou situaci jsme díky komunikačního šumu nevyřešili zrovna dobře. David
jezdil mezi novým připojujícím pruhem a tím průběžným po kterém jel Tomáš za
ním Jirka s Honzou. David se tam ještě motal nějakýmu autu, který nevědělo
z jaké strany ho má předjet. Navrch se Honza nechutně nahlas řehtal, že div
nespadl z kola, protože nemohl uvěřit, že můžem udělat takovouhle akci. Na první odbočce jsme co nejrychleji sjeli a ještě dlouho jsme se smáli a obviňovali, čí to byla vlastě chyba... Alespoň další historka
po bok jízdy po Strakonický ve tři ráno....
Lázně jsme si krásně projeli po kolonádě, prohlídli, nafotili, natočili. Snažili
jsme se dovolat Pepovi, ale ten to nebere, asi se nás bojí. Po chvilce rozhodování
co dál, jsme vyrazili směr Aš. Přes zámek Ostroh a Táborská, kde nám poradili
ňáký lidi, kudy dál. Mysleli jsme, že je to jasný, ale i přesto jsme zabočili o odbočku
dřív a zajeli si asi kilák. Po vrácení na původní cestu a projetí vesničky
Polná, kde byli hned tři bordely, jsme zajeli do lesa a hledali místo na spaní.
Poté co jsme prošli půlku lesa, jsme nahodou narazili na starý, zarostlý a
zatopený lom. Okamžitě bylo rozhodnutoi, že u něj to bude to pravé ořechové. Po chvilce přemlouvání
Davidem, aby jsme rozdělali oheň, se do něj Tomáš tedy pustil a za chvilku už
plápolal. Rozbalili jsme vodnici, zapálili, Honza s
Jirkou si dvakrát šlukli... a vodnice spadla. Takže se jí musela znova předělat,
ale už to nebylo ono. Poseděli u ohýňku, navečeřeli, pokuřovali a pak hajdy
na kutě. Po rozhovoru s Pepou, který už volal, nám bylo jasný, že přijede až
následující den někdy v pozdním odpoledni. S tímto zjištěním jsme mohli spát,
jak dlouho jsme chtěli.
7. den - 9. 7. 2006 - 51,6 km - čistá jízda: 3:15:56 - průměrná rychlost: 15,8 km/h
Trasa: Nový Žďár, Mokřiny, Aš, Podhradí, Doubrava, Reuth (GER), Zu Alm
(GER), Schwarzenbrunn (GER), Landwüst (GER), Wernitzgrün (GER), Horní
Luby, Luby.
Po ranním probuzení (rozumějme poledním) nás čekal menší šok. Honza už to
déle nemohl vydržet s komárama a muchničkama - byl úplně psycho a chtěl se konečně pořádně vyspat, tak si vzal
stan, do něj dal jednu tyčku a do toho si leh a konečně usnul. Velmi futuristické
dílo. V pohodičce jsme se nasnídali, nikam nehnáni, odjezd byl plánován
na třetí hodinu odpolední. David s Tomášem se vykoupali v lomu, v té studené,
ale osvěžující a čisté vodě. Pak si Jirka, Honza a David usmysleli, že si
postaví šachy, tak začali velmi neobvyklou stavbu. Nejdříve pečlivě vyčistili
místečko, narvali hafec klacků a začali pečlivě uspořádavat pole 8 x 8.
Následovala stavba figurek, všechny čistě z přírodních materiálů.
No udělali sotva pár tahů a začalo pršet. Takže jsme se rozprchli uklidit všechny
svoje krámy a naházeli je pod stromy.
Po dešti jsme odjeli a šachy jsme nechali
pro další kempaře. Cesta do Aše proběhla rychle a v pohodě, žádné bloudění.
Další telefon s Pepou, který už sice byl v Tachově, ale dostane se k nám až
za dvě hodiny. Nakoupili jsme v Penny a nahodou narazili na zapadlou čajovnu a nakoupili
tabák, aby nám náhodou nedošel. V ní jsme dostali doporučení, doslova: "Aš
je hnusný město, jediný co je tu pěkný, je kamenná rozhledna postavená němci!"
Tak jsme vyrazili...do megakrpálu, kde jinde taky rozhledny jsou... Ale stálo
to za to. Na vrcholu kopce, přímo nad Aší je rozhledna Háj. Kamenná, jak nám
slibovali. Byla rozdělena do několika pater a je opravdu pěkná.
Nemohli jsme si pomoct a samolepka Smradi z Prahy byla
umístěna na posledním schodu, krásně viditelná ze spodního patra. Mnohem šetrnější,
než to tam škrábat do zdi, jak mnozí vandalové dělají. Po menším svačince
a klidném posezení, sjíždíme zase do Aše, aby jsme přivítali posledního Smrada.
Na nádraží jsme o chvilku dřív, tak vylepujem zase samolepku, tentokrát na
hlavní tabuli Aš, která vítá všechny, kteří přijedou na nádraží vlakem. S napětím
čekáme jestli si toho Pepa všimne. A vlak přijíždí, Pepa vyhazuje kolo, brašny
a pak jde i on. Bouřlivě fotíme a točíme příjezd a jeho reakce na samolepky,
který mu musíme nakonec nalepit na brašny, aby se jich všiml. Zato je jima ale nadšen.
Poslední úpravy a vyrážíme konečně všichni pospolu. A na začátek, aby jsme ho
hned neotrávili, sjíždíme pořád podél potoka ke hranicím. Průměrná rychlost nepadne
pod 25 km/h, takže jsme tam natotata. Na hranicích na nás jukne pan hraničář
a ptá se kam máme namířeno, na čež tomu dá Jirka korunu a odpoví: "Někam do
Německa." Nečekaně.... Po upřesnění, že jenom projíždíme přes výběžek a ještě večer budem zpět v ČR, nám
kontroluje občanky a postupně pouští dál. U Pepy si všiml, že jsme všichni
z Prahy. U Toma si všiml příjmení Kulík a řekl, že mě dneska ráno viděl v televizi.
Po trochu nechápání a divného čumění z něho vypadlo, že se koukal na My z Kačerova.
Tak a jsme snad poprvé oficiálně za hranicemi. Projíždíme první vesnicí a na
kopci se Jirka zakecává s nějakým Němcem, vysvětluje mu kudy jsme jeli
a kam jedem. Za chvíli jedeme dál přes Landwüst, kde špatně odbočujem, takže improvizujem,
jak už mnohokrát. Naštěstí se nám to celkem vyplácí a hned záhy na jednom vrcholku
narážíme na turistický přístřešek (moc pěkný) příjemnou lavičku, starý trigonometrický
bod a hrachové pole. Dáme si večeři - rybičky a chleba, Tomáš málem i sršeň, naplníme kapsy luskama
a vyrážíme už za tmy dále. Luční cestou z kopce dolů, kde kupříkladu Pepa s
Jirkou nezvládaj zatáčku a zajedou někam do lesa. Jedeme rychle k hranicím,
na přechod. Cestou se ještě stavíme a koukáme jak vypadá fotbalové finále.
Po zjištění stavu od místní bandy němců upalujem dále.
Projedeme ztichlé hranice a ve sjezdu dolů točíme první noční sjezdy. Davida
obtěžujou ještě nějací ožralové a poté co jim vysvětlil, že točí pro Primu
pořad a že ho brzo uvidějí, můžem pokračovat. V Lubech jsme se v
místní putyce dověděli, jak dopadl fotbal, na chvilku si odpočinem a pokračujem
dále. Projedeme kolem stavení a najednou Honza vykřikne, že tam nějaká holka
rajtuje na chlapovi. Jako jeden muž jsme se otočili a jeli se podívat. Samozřejmě
tam nerajtovala na chlapovi, ale pouze v podprsene a v kalhotkách si nacvičovala
před zrcadlem své disco show. Venku furt štěkal pes, slečna se pořád vrtěla
a my čuměli. David si to ještě natáčel, protože jsme tam moc neviděli a zoom
je zoom. Normální úchyláci.... Po 10 minutách nás už to omrzelo a vyjeli jsme dále. Na kopci na konci
lesa, Tomáš zastavil průvod a brblal, že už by jsme měli hledat místo na spaní,
že stavíme pozdě a že je to na h**no... Prostě jeho klasika... Po několika kousavých poznámkách
se David, Pepa a Tom seberou a jdou hledat. Jirka s Honzou nečekaně zůstávají
u kol, aby je prej nikdo neukrad. Ve 12 v noci na silnici, na který projedou
dvě auta za hodinu... Nakonec Pepa s Davidem nalézají jedno místo, které ušlo, zalezem
tam. Když projíždí auto, tak zjišťujem, že jsme tak 40 metrů od silnice, což
nám teď moc nevadí, ale co ráno... S Pepíkem dáváme jeho první vodnici. U toho
žereme, prostě takovej klídeček, pohodička. Před spaním se rozhodlo, že Pepa
potřebuje stan, že nebude spát na zemi. Honza se k němu přidává. Tak se staví
Davidův velký a velice nenápadný stan kousek od silnice. Příště jim asi Tomáš půjčí
příručku "Jak být nenápadný v lese". David, Jirka a Tom nejsou žádný měkoty,
a tak si lehají pod stromy a chrápou pod širákem. A udělali dobře.
8. den - 10. 7. 2006 - 59,1 km - čistá jízda: 3:55:03 - průměrná
rychlost: 15,0 km/h
Trasa: Čirá, Kraslice, Stříbrná, Přebuz, Jelení, Horní Blatná, Boží Dar.
Po ranním probuzení, vidíme, jak jsem říkal, že každý projíždějící na nás
čumí. Vzlášť z autobusů jsme velká atrakce. Ale nijak rychle nepospícháme,
vždyť času máme dost, že jo. Většina si odskočí na záchod, Pepa s Honzou montujou
katodovou trubici na Pepovo kolo. Což zabere spoustu času, takže vyjíždíme
dost pozdě. Zato rychle sjedeme do Kraslic, kde najdeme Penny a jde se na nákup.
Kde se zase všichni přežereme. Doslova vyžerem pekárnu. Vylepíme několik samolepek Smradů, Pepa s Davidem
jdou na dámský záchodky na benzínku, vys*at se samozřejmě. Honza vozí Tomáše ve vozíku.... Když už jsou všichni
konečně ready, snažíme se odjet, ale zase stavíme u lékárny a musí se jít koupit
difusil. Pak už konečně jedeme dál. Rájeckým údolím furt do kopce - 12 km, nahoře
musí bejt malinkatý odpočinek, a pak už po nádherných pláních vyrážíme dál k hranicím, vjíždíme do lesa a Honza nám ukazuje bejvalou německou továrnu na střelný prach. Důkladně ji prolejzáme horem dolem, hlavní budova už je ve zchátralým stavu, takže to zas moc nehrotíme. Točíme, fotíme - na samospoušť, takže si David dycky
malinko proběhne. Honza slibuje dobrou hospodu o pár kiláku dál, tak se tam
řítíme. Bohužel zjistíme, že zrovna v pondělí mají zavřeno. Pepa se tam
pokouší o nějaké tríčky s kolem, ale naštěstí toho za chvíli nechá a jedeme
dál, ujedeme kilometr a zase stavíme, tentokrát kvůli značce, která by normálně
byla na začátku vesnice. Iniciátor blbostí Pepa, to nakládá Davidovi a Honzovi
na kolo a ty s 3 metrovou tyčí a cedulí Jelení, se snaží kousek jet. Pepa
to s radostí natáčí. Pak Jirka Rambo to bere a odnáší to uklidit.
A hned nás čeka megakrpál, jedem po signálce, takže se to dá čekat. Ale vzlášť
jeden pohled nás děsí. Všichni s neochotou se snaží alespoň malinko to rozjet,
ale moc to nepomáhá, spíš to člověka unaví. Na kopci, ale na nás čeká odměna v
podobě turistickýho přístřešku s lavičkami a stolkem, kde všichni padáme úplně
politý potem. Dáváme si svačinku, odpočíváme. Když už se sebereme a vyjedem,
David vymyslí, že bude natáčet sjezdy. Takže dycky poodjede a my se pak řítíme
kolem něj v plné rychlosti a on točí. Ani nevíte jak je to namáhavý, ale pěkný
zaběry za to stojí. Sjedeme do Horní Blatný, kde zuřivě sháníme hospodu, ale
po zjištění, že už nikde nevaří, se rychle rozhodujem, že pojedem rychle na
Boží Dar a tam se snad najíme. Jak to byl krásný plán. Kilometry jenom naskakují,
naštěstí je to celkem po rovince a krásnou krajinou. Cestou potkáváme hospodu, tak stavíme a po
shlednutí ceníku (smažák za 90 Kč + hranolky za 30 Kč), si říkáme, že je to jasný, dyť tohle je samota.
Jedeme rychle do Daru a tam hledáme hospodu, po zjištění že mají většinou otevřeno
a vaří začneme hledat tu nejlevnější, ale jak to tak projíždíme, tak smažák
levněji než za 90 neseženem. Nikomu se do toho nechce. Nakonec nakupujem u
benzínky, kde si nějaká chytrá duše všimla, že mají bagetu za 19 kč, tak všichni
nakupujem, kupodivu je moc dobrá. Tak skupujeme všechny co mají. Po krátkým
zewlingu, jedeme dále, vyjedeme na kopec a tam znova na lavičce padáme a dožíráme
zásoby. Po soumraku ještě točíme průjezd Davida, Honzy a Pepy, se zaplým tuningem
- katodovou trubicí.
Rozhodli jsme se, že už zalezeme, na prvním odbočce tedy
zajíždíme po hrozný cestě, po louce k lesu. Tedy spíše kleči. Všude je to
porostlý trávou a skoro nikde se nedá spát. A to se stává předmětem horlivých
diskuzí, kde nadáváme všichni na všechny. Tom a Honza by jeli dál, Davidovi je to jedno
a Pepa s Jirkou jsou zasádně pro to, aby jsme tady zůstali, taky kvůli tomu,
že si našli perfektní místečko na stan. Bohužel nikdo nechce ustoupit ze
svých plánů. Tomovi už je to všechno jedno (byl použit horší výraz) a prolézá
ještě jednou celé okolí, aby si našel taky něco pěknýho. Nic nenajde a tak
se vrací k ostatním, který dělají bůh ví co. Nakonec se značně rozladěn rozhodl,
že se tu zůstává a všichni si oddychli (proč?) a souhlasili. Podmínka ovšem
byla, že vypadnem brzo. Jdeme si ještě pro kola, který zústaly na okraji kleče a Pepa s Davidem a Honzou si
staví stan na svoje místečko a Jirka s Tomem jsou o kousek dále na sice né moc rovným podložím, ale nebylo to zas
tak zlý. Pak se všichni ještě lehce najedli a šlo se spát.
9. den - 11. 7. 2006 - 88,1 km - čistá jízda: 4:47:56 - průměrná
rychlost: 18,4 km/h
Trasa: Horní Halže, Měděnec, Načetín, Hora Svaté Kateřiny, Nová Ves v Horách, Klíny.
Po brzkém probuzení už v devět ráno. Jsme se v klídku nasnídali (Jirka s Tomem). David s Honzou přišli na návštěvu, pokecali a řikali, že už jsou ready, ale bohužel se nezmínili, že Honza a hlavně Pepa nesnídali. Hned u lesa byly naskládány betonový panely a na nich si Pepa hovil a žral. Bohužel byly na sluníčku, kde už tou dobou muselo bejt okolo 30 stupňů, a tak to někteří z nás nevydrželi a museli hledat stín. A jak se řiká, nálada v táboře byla na bodě mrazu, pak teda roztála, asi tím vedrem. Krásně jsme se vyšplhali pod Kínovec, ale byly jsme líní, takže jsme ten kiláček úplně na vrchol nevyjeli, místo toho jsme asi po 30 km jeli z kopce. Naše průměrná rychlost byla 30 km/h (!!!), nad čímž jsme samozřejmě jásali. Přes Horní Halži, Měděnec, až k vodní nádrži Přísečnice, kde jsme aspoň nabrali vodi. V tý době už jsme vodu neměli a s jídlem to bylo taky ouvej a průměrná rychlost začala klesat....
Nečekaně jsme zas museli do kopce, ale jezdili jsme po takových cestách, že jsme nepotkali skoro ani živáčka. Když už se člověk vyškrábe na hřebeny, tak to se to pane jezdí. A nám se pane jelo. Přes Jilmovou, k hraničnímu přechodu, Hoře Sv. Šebestiána, kde nakupujem u rákosníků za nekřesťanský peníz 1,5l vody. (Pozn.: Při úklidu lahví si Pepa zase rozbil brašny, samozřejmě to švy nevydrželi a zase ruply. Takže jako každý rok je půjde vrátit a bude požadovat peníze, aby měl nějaké na další rok, holt dobrá investice.) Napiti jedeme rychle dál - Načetín, Kalek po signálce. Cestou potkáváme rybník, kde jednohlasně odsouhlasíme, že se jdeme koupat. Jaké překvapení pro ně ale bylo, když k němu přijeli blíž a zjistili, že rybník je úplně černej. Po ujištění Tomem, že je to úplně v pohodě, že to je rašeliná voda, ta nejlepší (jinak teď už vím, že má projímavý účinky). Přesto mu nikdo nevěřil a pro demonstraci musel vlézt do vody, udělat pár temp, vrátit se a všem ukázat kůži, že fakt není špinavá. Pak teprv se tam všichni nahrnuli. Nejlepší na tom ovšem bylo, že bylo strašný vedro a voda byla černá, takřže se neuvěřitelně rychle prohřívala. Krásně jsme se schladili, dováděli a taky jsme potkali lidi, po celkem dlouhý době. Od vody jsme se odvalili na odpočívadlo, kde jsme se sušili a nasvačili. Tomáš tu našel dvě eura, sic každý říkal, že jsou právě jeho, nechal si je. Jelo se dál až pod vesnici a kopec - Horu Sv. Kateřiny.
Bohužel jsme museli jet na ní. I když stoupák byl dlouhý jenom 0,5 km, tak měl 15% (nebo promile?) stoupání, takže celkem brutus. Všichni jezdili přes silnici cik cak, protože na přímo to opravdu nešlo. Navíc se Davidovy ještě v poslední zatáčce zapnul přídavný motorek. Kecám, zapnul se mu kartáček na zuby, a tak jsme se s vrčením za zády vyškrábali nahoru. Vlezli do prvního obchůdku, ale tam nic neměli - úplně vyprodaný, tak nás poslali na proti. Kde toho zase měli hodně, ale neuvěřitelně drahý, proto jsme si koupili akorát věci na večeři a snídani. David s Tomem si koupili (šetřílci) každý celý polárkáč a začali baštit. David se nakonec ještě podělil s Jirkou. Nakonec jsme zalezli do místní hospůdky, kde sice byly mouchy, ale v hospodě měli neuvěřitelnou výbavu, např: daťák, plátno, ozvučení, kulečník, hrací automaty, jukebox atd... Měli i příjemný ceny, takže jsme se zas přežrali, jak jinak. Když už jsme byli všichni připravený odjet, Pepa na nás vyrukoval, že se de vysrat, tak jsme zas čekali.
Místo po krásne silničce dolů, jsme jeli po polní cestě, kde moc velká rychlost nebyla možná. Bohužel. Podél potoka a hranici, jsme sjeli k přechodu Mníšek, kde jsme u benzínky koupili o něco málo levnější vodu než u rákosníku. Za Mníškem nás varovala cedule, že pokud uvidíme blikat červený světla, nemáme kouřit a vypnout motor. Takže vodnice asi dneska nebude. Sjedeme ke křižovatce v Klínech. Jirka jede první, a ačkoliv na něj řveme jak tataři, aby sakra zahnul nebo stál, on si to uhání furt dál, navíc špatným směrem. Náhodou se otáčí a zjistí, že my čekáme o dobrých 500 m na kopci. Otáčí se a chrtí zas za náma. Všichni jsme z něho vysmátí, on si chudák nevšiml cedulí. Sjíždíme krásný 12 km úsek z kopce k vodní nádrži Fláje. Na přehradě si dáváme oraz - fotíme, svačíme, vylepujem samolepky. Nějaká maminka svolává děti na klobasky, na večeři, i když se Tom ozývá, jako že má hlad, že klidně půjde. Maminka ho ignoruje, ale když děti konečně přijdou, neodpustí si poznámku: Tak poďte děti, jsou tu hladový cyklisti, tak ať vám to nesežerou. Což nás malinko rozesmálo. Pokračujem 10 m a potkáváme studánku, tak zas stavíme. Všichni si napouštíme lahve a veškeré nádoby, byli jsme na suchu. Bohužel pro nás ze studánky tek jenom čůrek, takže se to trochu více protáhlo.
Na první odbočce, zajíždíme do lesa a hledáme místo na spaní, bohužel je to z kopce a je tam hmyz. David s Pepou tam začnou zase dělat blbinky. David jezdí Pepovi na nosiči, divíme se, že se nerozsekali. Prostě srandičky, prdelky. Les opouštíme a další odbočkou se zase do něj noříme, tentokrát po červený značce. Na jednom místě, najdeme perfektní les, rovný, prostě supr, ale bohužel je v I. hygienickým ochraným
pasmu. Tak lezeme přes cestu do trochu horšího lesa, ale ještě v normě. Zatím všichni ležíme pod širákem, rozbalujem večeře a hlavně vodnici. Ta zas táhla...Když už jsme končili, ozývali se ze všech směrů hromy a blesky a kluci se začali bát představy, že j eprobudí krupobití a budou si v tom muset stavět stany. Takže postavili stany raději hned. Jirka to tentokrát zvlád sám, Toma něják zklátila vodnice. Nakonec si všichni vlezli do stanů, krom Toma, kterej není žadný ořezávátko (nebo je blázen) a spal venku. Spalo se nádherně, žádná bořka nad nás samozřejmě nedošla. Ale kdo to mohl vědět.
10. den - 12. 7. 2006 - 131,1 km - čistá jízda: 6:49:11 - průměrná
rychlost: 19,2 km/h
Trasa: Moldava, Cínovec, Fojtovice, Krásný Les, Petrovice, Tisá, Sněžík,
Jalůvčí, Děčín, Březiny, Benešov nad Ploučnicí, Františkov nad
Ploučnicí, Velký Šachov, Žandov, Horní Police, Stružnice, Česká Lípa,
Sosnová, Jestřabí, Doksy.
Kolem jedenáctý už máme skoro všichni zabaleno. David se jde vysrat, ale honějí ho nějací hledači pokladů s detektorem kovu. My mu říkali, ať nežere to železo. Těsně než se vrátí, tak odchází na stejnou pouť Pepa, takže dalších 15 min čekání. Nakonec se vykolíbáme a jedeme směrem Pastviny, Nové Město. Pořád je obrovský protivítr, takže nadáváme jak diví. A ruku na srdce, jedeme o trochu pomaleji a cejtíme, že nás to unavuje. Malinko sjíždíme z kopce, aby jsme ho zas vyšplhali. V zatáčce divoce Tomáš předjíždí Pepu, prostě vůl. Dojíždíme k přechodu Cínovec, kde Tom pořád slibuje potraviny, samozřejmě tam žádný nejsou. Sjíždíme k benzínce a dáváme si alespoň "na ex", někdo nakupuje předražený sušenky. Kvůli debilní dálnici, musíme udělat půl kilometrovou objížďku, aby jsme se přes ní dostali. Navíc Davidovi praskne "na ex" v brašně, takže vesele kape na silnici. Nakonec to prolejvá normální vodou, aby to nelepilo, měl tam mít jídlo, to by bylo zajímavější. Pokračujem dále po opuštěný silnici na Fojtovice, Adolfov, Krásný les - kde opravdu znova nenalézáme potraviny. Furt je hrozný protivítr. Řítíme se rychle dál do Děčína, kam prostě musíme. Petrovice, Tisá, kde už Tomáš slibuje pořád z kopce, bohužel pro něj se začína s hrozným krpálem. Holt si nevšiml vrstevnice, která ubíhala někam jinam. Ale přestál to a na rovném úseku děláme blbinky pro kameru. Dojedeme k Děčínskýmu sněžníku a odtud to už bylo opravdu pořád z kopce. David chce natočit jesště nějaké sjezdy, ale jede tam auto, tak nejdřiv na to auto najíždí Pepa a málem se s ním srazí. Pak zase najíždí auto na Pepu, mazec.... A pak David stejně před ním musí utíkat, takže z natáčení nic není. Cestou potkáváme ještě koupaliště, kde se Jirka, Pepa a David chtějí mermomocí smočit. Tom s Honzou rezignujou a jdou s nima. Je tam spousta lidí, takže úroveň vody nic moc.
Při sjezdu do Děčína trháme všechny rychlostní rekordy - Pepa 83 km/h, Tom 81 km/h a David "jenom" 79 km/h. David se jede podívat na sportoviště, kde měl původně trénovat. Pepa s Jirkou jedou hledat bankomat. Akorát Honza s Tomem jedou k Tescu. Kde čekají na ostatní. Poslední jdou na nákup David s Tomem a udělají neuvěřitelnej nákup za tři stovky. Naštěstí nás tam chytne hrozná bouřka, takže u Tesca strávíme pomalu tři hodiny. V klídku si dojíme nakoupený věci a odpočinem si. Honzu, který sedí na nákupním vozíku ještě stačí seřvat místní šéfka, ale ten ji setře jak má ve zvyku a tak paní zase odchází. Už za šera vyjíždíme dále, směrem na Českou Lípu. Jakmile je tma udržujem parádní tempo. Takže jedem jako draci, akorát když projíždíme cikánské gheto v Benešově nad Ploučnicí, někteří z nás instintktivně zrychlí a pro jistou se ještě ohlíží. Když projíždíme vesnicemi, zapínáme neony a všichni nestačejí koukat. Do České Lípy dorazíme celkem rychle a tak si jedeme sednout na náměstí. David se snaží zkontaktovat kamaráda, aby nám pomohl s místem na spaní. Nedovolá se. Tom a David si jedí lahůdku v podobě broskví z konzervy, nakoupený v Děčíně. Fotíme ještě co jen jde. Vidíme nějakého cyklistu jak si to valí přes celý náměstí a najednou slyšíme nehoráznou ránu. Chudák pan cyklista si nevšiml řetězu nataženého mezi dvěma sloupky a hodil neuvěřitelnou držku. A po neskutečně vtipně vyřčené hlášce místního hasiče: Tam je řetízek, víš....", se už opravdu neudržíme smíchy. Nakonec cyklista nasedá a dost otřesen jede dál. My taky nasedáme na kola a tentokrát vyjedeme na hlavní silnici č. 9, a protože už je kolem jedný v noci, tak správně předpokládáme, že nebude moc velký provoz.
Dojíždíme až do Doks, cesta utekla rychle, když nevidíte ty kopce před sebou tak se jede holt asi lépe. Pákrát nás tradičně znejistil Jirka, protože má ve zvyku tvrdit že práve píchnul kolo, ale ani tentokrát to nebyla pravda. Usadili sme se u místní benzínky, kde zase objevujem bagety za 19 kč, takže zase všechny zkupujem a k tomu "na ex". Když jedeme přes vesnici, jsme velice bujarý, asi tou únavou. Tak na křižovatce, celkem hlavní, natáčíme noční sjezdy a tak podobně. Musíme vypadat jak šílenci, pořád nahoru a dolů, dokolečka kolem Davida, jak on píská. Když už nás to přestane bavit, tak se vydáváme hledat nocleh. Za městem je takový pěkný lesík, sjedeme z turistické značky a hledáme místečko. David s Tomem ho najdou, ale když tam vedou ostatní, tak se bohužel ztratí a tak ho musí hledat znova. Nakonec se vše povede, a konečně uleháme ke spánku. Je neuvěřitelné vedro, a tak všichni spíme pod širákem.
11. den - 13. 7. 2006 - 83,7 km - čistá jízda: 4:19:17 - průměrná
rychlost: 19,4 km/h
Trasa: Tachov, Ždírec, Blatce, Tubož, Konrádov, Olešno, Vojtěchov,
Kokořínský Důl, Lhotka, Hleďsebe, Hostín, Byšice, Čečelice, Všetaty,
Kostelec nad Labem, Mratín, Sluhy, Veleň, Mírovice, Třeboradice, PRAHA.
Dopoledne, když ještě všichni ostatní spíme, se už Honza probudil a neuvěřitelným způsobem se nudí, tak se snaží vyprovokovat válku se šiškama, to se mu zatím nedaří. Bohužel pro všechny spíme v borovicovým háji na písečným podloží. Tam kde svítí sluníčko je nejen neuvěřitelný vedro, ale taky se tam nedá spát. Nakonec se všichni probouzíme. Nasnídáme. A pak už se začíná házet šiškama... Ještě se natáčí, fotí a jde se na záchod, ale bohužel je tu spousta borůvkařů, takže se moc klidné posezení nenajde. Nakonec se nějak sbalíme a vyrážíme k Máchovu jezeru, cestou se stavíme na nákup vody a zmrzliny. Dojedeme k hlavní pláži, ale je tam vstupné a hlavně kola by jsme museli nechat někde kdo ví kde, tak to otáčíme a hledáme na druhým břehu, kde najdeme klidné místo. Krásně se vykoupáme až na Honzu, kterému se zdá voda špinavá a je na břehu a aspoň hlídá. David přeplávává úžinu na hlavní pláž. Za chvíli se ale strhne hrozný slejvák a tu a tam blesky. David, který se bojí být v lese v bouřce, si vesele plave zase k nám....
Opouštíme Mácháč a jedeme zpět do Doks. Nandáváme pláštěnky a bundy a razíme směr Praha. Přes Tachov a Ždírec, kde se Tomovy začne hrozně moc chtít srát, tak je nerudnej a protiva, dokud se nevysere. Blatce, Blatečky a od tud pořád z kopce skoro až k Labi. Přes Kokořínsko, podél potoka, míjíme vesnice Tubož, Ráj, Kokořínský důl, za ním konečně přestávka na jídlo a hlavně ten záchod. Pořád podél vody přes Harasov, Lhotka, Hleďsebe až do Mělnické Vrutice, kde odbočujem od vody a vyrážíme přes kopec na Hostín, cestou nás pronásleduje spousta hovad. Oháníme se co to dá, ale stejně je to málo. Snažíme se jim ujet, to nakonec pomáhá. Rychle přes Liblice, Byšice, Všetatyke Kostelci, kde nás předjíždí paní cyklistka, která ovšem jede na lehko, stejně jsme zahanbeni. V Mratíně odbočujem z hlavní silnice a jedeme na
Sluhy, Veleň, Třeboradice, kde záhy konečně potkáváme ceduli Hlavní město Praha. Sesedáme z kola a děláme veledůležitá fota. V různých pozicích, na značce, pod značkou, v možných i nemožných pózách a ksichtama. Strávíme tam dost dlouho, ale ty fotky za to stojí. A taky jedna raritka, konečně všichni Smradi dojíždějí do Prahy společně! Přes Čakovice a Letňany na Prosek. Kde se první odpojuje Jirka a záhy Pepa. Honza a Tom ještě jedou k Davidovi domů. Předtím ale nakoupíme zmrzliny a pití. Přetáhneme fotky a podíváme se na video z cesty a pak už se loučíme. Další, již třetí a snad ne poslední Tah skončil.
Text: Tom
Foto: Číža, Jirka, Tom