19.7. - 26.7. 2004; 521,01 km
Účast: Číža, Dave, Pepa, Tom
1. den - 19.7. 2005 - 78,33 km - čistá jízda 5:02:09 - průměrná rychlost 15,5 km/h (Detailní mapa)
Trasa: PRAHA, Radotín, Černošice, Stará Vraž, Dobřichovice, Lety, Řevnice,
Kytín, Dobříš, Obořiště, Višňová, Jelenice, Dolní hbity, Nepřejov.
První den jsme dali sraz na Karlově mostě, Honza s Davidem jeli z
Proseka a po chvíli čekání dorazili Pepa s Tomášem směrem od Pankráce.
Chvíli jsme tam tak stáli, hodnotili situaci, že nakonec jedem jenom ve
čtyřech, ale co, vyrazili jsme podél levého břehu Vltavy směr Radotín.
Většinou Honza s Davidem vpředu a Pepa s Tomem vzadu, pár metrů v klidu
za nima. Po příjezdu do Radotína, jsme se stavili ještě u jednoho
kamaráda, potenciálního účastníka výletu, ten se ale rozhodl, že naše
řady nerozšíří.
Jelikož Pepovo kolo nebylo úplně v pořádku, hodila se nám alespoň
kamarádova rada, kterou nás poslal do nejbližšího cyklo servisu v
Černošicích, kde Pepovi poradili, jak dát kolo do kupy. Takže jsme
kousek odjeli na docela klidný místo, kde jsme začali snídat, až na
Pepu, který nás dostal výrokem: No tak já si du vycentrovat kolo....
Takže hodinu centroval kolo a když zjistil, že mu to moc nejde,
vrátili jsme se od našeho odpočívadla do cykloshopu a týpek mu to tam
opravil na místě. Pokračovalo se do Řevnice na první obídek, a po
vydatném obědě jsme se vydali parádníma cestama, lesem, v chládku
směrem Dobříš, tam jsme se stavili u bábinky Honzy na chatě a byl tam i
jeho bratr, takže jsme chvíli poklábosili, doplnili vodu a jeli dál do
města ještě nakoupit konzervy na večer. No a z Dobříše jsme to pálili
směrem k Orlický přehradě.
Kousek za Dobříší, u vesničky Višňová, přišel první defekt – Tomáš
píchnul. Bohužel má speciální ráfek, tudíž nemohl nafouknout kolo
klasickou pumpičkou. To nebylo moc šťastné zjistění. Ale náhodou šli
okolo místní vesničané, kteří poskytli pomoc s nafouknutím duše, vzali
je za svým známým do vesnice a ten Tomášovi kolo kompresorem nafoukl.
Asi v půl devátý jsme si řekli, že musíme přenocovat, jelikož nebylo
jistý že najdeme vhodnější místo na přespání. Takže jsme skončili na
nejbližší mýtině, obklopené lesem, jediná vada na kráse byla ta, že ta
loučka byla docela dost z kopce…. Nicméně, už se to nehrotilo a
rozdělali jsme oheň, samozřejmě se vší bezpečností, udělali špekáčky a
mysleli si, že budem spát pod širákem…. Honza si lehl chytře nad oheň,
takže sjížděl pořád ne moc bezpečně k němu, Davidovi začalo vadit
sjíždění do kopřiv tak, že se sebral a šel do stanu, načež Honzu
přestala bavit hra s ohněm a zamířil do stanu taky, po chvíli bylo
slyšet směrem od druhého stanu “Vzzzzzt” a nakonec nespal pod širákem
nikdo.
2. den - 20.7. 2005 - 33,70 km - čistá jízda 2:10:58 - průměrná rychlost 15,4 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Větrov, Pacov, Solenice, Orlík, Popelíky, Klenovice, Kubalova Lhota, Planá, Klučenice, Voltýřov, Chrást, Přílepov.
Ráno
jsme se zdekovali asi v deset a sjeli jsme parádní dlouhý úsek dolů,
pod Orlickou přehradu, a tam si dali zmrzlinu a vydali se vstříc
výšlapu nahoru, na přehradu. Z hráze přehrady byl pěkný rozhled, ale
moc jsme neotáleli a pokračovali směrem kemp Radava. Cesta do kempu
byla příjemná, akorát nám ji ztěžovalo obrovský vedro, takže zastávky
na zmrzlinu byli téměř v každé vesnici. V jednom kopci směrem ke kempu,
jsme narazili na protijedoucí cyklisty, shodou okolností na Davidovi
kamarády z nedaleké chaty a jeli se společně vykoupat do kempu, protože
vedro už bylo neúnosné. V kempu jsme byli pár hodin, navíc tam byla
Davidova máma s bráchou a měli sebou i nafukovací člun, takže jsme se
vypravili na neznámý útes na protějším břehu, pak začalo trochu chcát,
ale bylo to titěrný proti noční megabouřce. Ale to až později.
Takže jsme zase od vody vyšlapali jeden další kopec a byli asi 10 km od
Davidovy chaty. Za chvíli jsme dorazili na chatu, kde David proved Pepu
s Tomášem po chatě, Honza tam nebyl poprvé, tudíž se prohlídce vyhnul.
Na večer bylo v plánu jít do bunkru kousek od chaty a grilovat maso (do
megabumkru na stromě).Vyrazilo se asi v devět a cestou k bunkru se
přidalo pár Davidových místních kámošů a u ohně se dělalo maso a
prolejzalo bunkrem. Pepa sebou táhl kytaru, takže o zábavu bylo
postaráno. Jenže pak přišla ta zmiňovaná megabouřka a šli jsme po louce
zpět do chaty (docela psycho – blesky lítaly všude kolem). V chatě jsme
ještě čuměli do pozdní noci na horor Psí vojáci a usnuli.
3. den - 21.7. 2005 - 72,14 km - čistá jízda 4:01:56 - průměrná rychlost 17,8 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Hrejkovice, Milevsko, Veselíčko, Křenovice, Podolí, Temešvár, Horní záhoří, Písek, Smrkovice, Putim.
Další den jsme dopoledne vyrazili ne na kolech, ale jen s člunem na
nedaleký rybník, kde se asi dvě hoďky jezdilo s loďkou a skákalo na
houpačce do vody a taky jsme ještě závodili, kdo doběhne nejdál do
rybníka, který byl extra mělký, takže to byla docela sranda. Když jsme
se vrátili a ty prochcaný věci z minulé noci uschli, mohlo se vyrazit
do Milevska, kde bylo v plánu doplnit zásoby a naobědvat se. Dojeli
jsme k Penny marketu a
vždy,
při nakupování zásob šli dva nakupovat a dva hlídali věci (přeci jenom
jsme v Čechách), když hlídali kola Honza s Davidem a čekali před
Pennymarketem, tak zahlédli na protější straně silnice benzínku, kde
seděli dvě zajímavý postavy. David si uvědomil, že sebou vzal
minidalekohled a to byla zrovna ta chvíle, kdy se hodí. Byly to nějaký
dvě sympatické slečinky, co tam myly autum skla a tak jsme hnedka
začali vymýšlet plán, jak se náhodně seznámit, nakonec David zamířil k
benzínce a šel se vysrat a zeptat na mapu do prodejny (docela dlouho
jsme jezdili bez mapy, pouze podle našich orientačních schopností,
které nejsou naštěstí úplně špatné) a když se David vrátil z benzínky,
tak se akorát vrátili z obchodu Pepa s Tomášem a poté co se dozvěděli o
těch dvou postavách, musel se jít Pepa vysrat taky…. Rovnou se zeptal
opět na mapu, kterou ale kupodivu opět neměli. Po nákupu jsme jeli
všichni k pumpě a Pepa s Davidem se šli pro jistotu potřetí zeptat na
tu mapu, kterou ale ještě pořád neměli. A tak se nakonec zeptal Honza
těch holek, kde by se dala sehnat mapa a jedna slečna mu sdělila, že
snad v knihkupectví ve městě na náměstí. Chvíli jsme to sice hledali,
ale mapu jsme přeci jenom sehnali, i když aby nám k něčemu byla, museli
jsme ještě ujet alespoň 40 km…. Teda vlastně ne 40, ale 150, těch 40
jsme museli ujet na mapu co sebou měl Tomáš už z Domova. No a tak se
vyjelo z Milevska a náhoda jak hovado - zase jsme potkali v protisměru
ty kámoše z Orlíku, co s námi byli u vody a v bunkru....
Po cestě jsme se stavili opět na dobré zmrzlině u místích slečen, což
nám zpříjemnila cestu do Písku, kde byla vydatná večeře. V hospodě
padlo rozhodnutí, že pojedeme do kempu Putim, který byl asi 10 kiláků
od Písku, a tak jsme vyjeli, pochopitelně na druhou stranu a navíc
nastalo šero. Tak jedem, jedem a najednou jsme přijeli na nějakou
hlavní a od ty hlavní vede úplně nová silnice, nenalajnovaná, ale úplně
nová, asi dvoukilometrová asfaltka nový dálnice, co ještě nebyla
zpřístupněná normálnímu provozu, prostě paráda. Jeli jsme se po ní
pochopitelně projet a podívat kam že vede, ale jelikož po chvíli se
dorazilo k nedostavenýmu mostu, museli jsme se po chvíli vrátit, takže
jsme to alespoň pořádně rozkalili z kopečka po tý asfaltce zpátky a to
už byla tma, takže poprvé přišla na řadu světla.
Vrátili
jsme se zase do centra Písku, aby jsme se podívali na místní mapu. Po
kratší poradě se vyrazilo po ne nejkratší, hustě frekventované silnici,
ale podél vody po cyklostezce, směr les, za kterým měl být kemp Putim.
A to bylo něco, než jsme se vymotali z Písku bylo asi 10 večer a my
konečně vjeli do lesa, kde byla další menší pauza. Po pauze se to
kalilo lesem úplně fakt husto hustá jízda, tak 30-ti kilometrovou
rychlostí po štěrkovo asfaltový cestě, v úplné tmě směrem ke kempu -
prostě nářez! Když jsme vyjeli z lesa, bylo asi po jedenácté hodině.
Objevili jsme se na nádraží, kde nám vysvětlili, že musíme do kempu jet
tam a přes tu tu, kolem rybníka a u Vencova krámu doleva kolem kostela.
(Tahle rada nás opravdu dobře pobavila, poněvadž nikdo z nás netušil
kudy máme jet, co je „tu tu” a ještě, kde má Venca krámek, takže
následoval brutální výtlem) Tak si tak jedem a najednou si říkáme proč
je před námi na obzoru Písek, takže jsme to zase otočili, to byla tak
půlnoc, a vrátili se zpátky do vesničky s nádržím, ale tentokrát ke
kostelu na náměstíčko na pozdní noční hodování - rozinky a bonbóny. Po
posilnění a následném zjištění, že poblíž je nějaká vesnická zábava, se
vydal David zjistit od jedné osoby, co se právě vypotácela ven, kde by
mohl být kemp Putim. Řekla, že někde támhle.... takže jsme jeli támhle
a nakonec tam ten kemp opravdu byl. Dorazili jsme do něj v půl jedný a
k překvapení všech na nás naběhl týpek a hnedka nás zkásnul, ale dal
nám to férově za kilčo se vším, co jsme sebou měli. Takže jsme
postavili stany a doslova se nažrali. Pepa, starej čistomyl, řekl, že
jde hledat sprchy a Honza chtěl něco k pití, takže vyrazili na noční
průzkum kempu, zatímco Dave a Tom šli spát. Honza s Pepou se dozvěděli,
že sprchy nejsou funkční, takže Pepa se dal alespoň do řeči s pár lidmi
(komunikativní typ to je) a pak jsme se šli podívat do nejhlučnější
části kempu, která ale hned po našem příchodu ztichla, takže jsme se
zase vrátili ke stanům a chtěli jít taky spát, ale Pepa vzal dalekohled
a začal pozorovat hvězdy, načež se vzbudil David a pozoroval taky, no
ale asi v půl druhý to zatáhli a šli spát.
4. den - 22.7. 2005 - 61,13 km - čistá jízda 4:34:20 - průměrná rychlost 13,4 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Maletice, Klokočín, Protivín, Milenovice, Vodňany, Svinětice,
Bavorov, Žichovec, Těšovice, Bělečská Lhota, Ostrov, Staré Prachatice,
Prachatice, Křeplický vrch, Horní Záblatí, Záblatí.
Další
den ráno v jedenáct, zrovna když přijelo po vodě asi 20 vodáků (a půlka z nich asi špatně snídala, protože hned na břehu ji vraceli na zpátek do přírody) chtěli
zabrat místa po nás, jsme vyklidili plac a vyjeli zase dál, za
dobrodružstvím a začal čtvrtý den na kolech – čtvrtek. Trasa z Putimi
do Protivína uběhla vcelku svižně a tam, v dobrým cyklo obchodě Pepa
koupil pumpičku a namazal řetěz, ale v Protivíně byly nic moc hospody,
takže jsme si v jedný dali jen džus (Pepa) a ta servírka se mohla
posrat, tak jsme ji vyfakovali a jeli dál. Z Protivína vedla
cyklostezka po nějaký louce za kterou v dáli byla na pohled fakt libová
hospodu, po příjezdu k objektu jsme zjistili, že je to domov důchodců.
Po chvilce jsme dojeli do Vodňan, a tam se parádně nadlabali a ještě
tradičně završili zmrzlinou (klasické občerstvení - osvěžení po celé
době výletu).
Z Vodňan se pokračovalo směr Prachatice (Šumava)! Cesta do Prachatic
vedla přes Bavorov a za ním volal Davidovi Honzův táta, protože Honza
svůj mobil neslyšel a David zastavil, aby mu předal phone a přitom
píchnul…. Když David opravil kolo, jeli jsme dál směr Prachatice. David
jel jako předvoj, a na okraji Prachatic našel trešni, na kterou vylez,
takže se udělala zastávka na třešně (kromě Honzy, který likvidoval
zásobu müsli tyčinek). Potom jsme sjeli do centra města tradičně do
Penny marketu, kde byl další nákup a hlavně porada, kam se pojede
přespat, protože už se začínalo stmívat.
Po bloudění v Prachaticích jsme se vydali směrem kemp, který byl
vzdálený asi 20 km přes několik kopců, navíc lesem. Z města vedl
brutální krpál, přes který jsme se dostali na obrovský pozemek, kde
byla horská chata a rybník, ale bylo to soukromé, takže naše cesta
pokračovala dál do lesa a to už jsme museli aktivovali světla, protože
byla už celkem tma. Přes lesnaté kopce se přijelo na okraj lesa a
najednou nám zmizela turistická značka, takže se bloudilo dobrou
půlhoďku, než nám nějaká paní, co tam měla na okraji lesa barák,
poradila, ať se nerozflákáme a jedem radši oklikou do Záblatí. Takže
jsme sjeli prďák do Záblatí a asi v půl dvanáctý tradičně udělali
svačinku na náměstí u kostela. Bonbony, rozinky, prostě klasika až na
to, že Honza měl ještě vafli a prokousl si držku….
To už jsme byli opravdu na Šumavě, všude kolem jen lesy a sem tam
nějaká louka. A právě na louce jsme chtěli přenocovat a opravdu kousek
za vesnicí byla megalouka a to byl asi ten její jedinej problém,
protože na nás bylo odevšad vidět, najednou ale přiběhl Tom, že prej má
luxusní místo, to místo bylo asi metr od šplouchající vody, v
největších kopřivách a trávě, což se samozřejmě setkalo s jednoznačným
odporem ostatních. Tu noc už bylo podle Tomáše všechno ostatní úplně na
<>. (Ze začátku to byl takovej slušnej kluk....) Asi po hodině
ježdění křížem krážem loukou, jsme vjeli do lesa, kde byly dvoumetrový
kaluže, jedné z nich si David nevšim a málem měl zajištěný koupání, ale
skončilo to dobře. Tato příhoda nám napověděla, že bude lepší vrátit se
zpět na louku, a zase jezdit sem tam. Pak měl Tomáš další super nápad -
v křoví byla nějaká bouda, která měla jen jednu stěnu a byla totálně
rozpadlá, úplně na sračky s děravou stříškou a několika konzervama
uvnitř a Tom s Pepou už byli tak vydeptaný z toho, že nenajdem pořádný
místo, že v ní chtěli přespat, což jim ale Honza s Davidem rázně
vymluvili a hledání pokračovalo. To už byla asi jedna hodina v noci
tudíž jsme se rozhodli postavit stany, tam kde se zrovna stálo, akorát
že se začalo řešit jak daleko od sebe postavíme stany, ale nakonec i to
se vyřešilo a šlo se konečně spát.
Druhý den následovala situace, kdy se Honza musel od ostatních odpojit,
protože se přihlásil ještě před prázdninama na LANku, která měla
proběhnout původně až o tři dny později jenže ty zmrdi to posunuli a
tak se to křížilo s kolama. Honza se tedy asi v deset rozloučil s
ostatníma a vyrazil po silnicích zpátky do Prachatic, pak do Vodňan a z
těch kolem Temelína až do Týna nad Vltavou, kam pro něj přijel táta a
odvezl ho do Prahy. Takže ve výletu na kolech pokračovali už jen Pepa,
Tom a David.
5. den - 23.7. 2005 - 23,28 km - čistá jízda 2:50:17 - průměrná rychlost 8,1 km/h (Detailní mapa)
Honza - Záblatí, Kratušín, Oseky, Podolí, Kahov,
Trasa: Prachatice, Staré Prachatice, Ostrov, Bělečská Lhota, Těšovice,
Žichovec, Bavorov, Svinětice, Vodňany, Číčenice, Chvalešovice, Sedlec,
Temelín, Záluží, U Bulků, Týn nad Vltavou.
Ostatní - Vysoká, Boubín, Kubova huť, Horní Vltavice.
Poté co Honza odjel, Pepa s Davidem balili půl hodiny stan a dohadovali
se spolu, kdo jaké části stanu poveze. Asi v jedenáct hodin konečně
opustili louku a čekal je největší výšlap za celý Tah Smradů. Výšlap na
Boubín! Asi po pěti kilometrech táhlého kopce, nás překvapila zamčená
brána uprostřed silnice, za kterou se rozléhal jediný český prales. A
to byl problém, uvědomili jsme si, co nás čeká, a sice to, že budeme
muset tahat kola přes provizorní schody do ohrady. Po strastiplném
překonání ohrady jsme si mohli užít dvě stě metrový sjezd - nadlouho
poslední. Následovalo napojení na červenou turistickou značku a
stoupání mohlo pokračovat. Stoupání ne a ne přestat, bylo to opravdu
vyčerpávající, dokonce se někteří chtěli vrátit zpět, když tu najednou,
se objevila doslova spása a to opuštěná horská chatka s pitnou vodou,
odpočívadlem a hlavně kadibudkou. Když jsme se všichni vystřídali na
příjemném přírodním WC, nenásledoval odjezd, nýbrž úprk pod stříšku
chatky, jelikož se spustil vydatný liják.
Po dvaceti minutách čekání nás to přestalo bavit a tak jsme vyjeli směr
Boubín deštěm. Naštěstí nepršelo dlouho, tudíž jsme mohli sundat
pláštěnky a nasadit obvyklé tempo. A díky němu se dorazilo svižně až do
přírodní rezervace Milešického pralesa, obklopeného plotem. Pokušení
vstoupit do pralesa bylo tak silné, že překonání plotu nebylo
překážkou, ovšem bez kol, poněvadž překonávat další plot s kolama by
bylo velice vyčerpávající. Přestávka nebyla dlouhá, a tak cesta mohla
pokračovat dál.
Podle mapy bylo jasné, že vrchol Boubína není daleko, ale bohužel jsme
netušili, že bude následovat megakrpál. Ze začátku se zdál být jako ty
předešlé, ale po chvíli bylo jasné, že tento je opravdu mega. Jako
správní cyklisti jsme chtěli kopec vyjet, jenže se ukázalo, že to
nepůjde, protože se jehličnatá cesta změnila v kamenitou, ne normálně
kamenitou, ale extrémně kamenitou! Na takovéto kameny jsme doposud
nenarazili. Jedno kolo jsme museli tahat nahoru ve třech lidech, což o
něčem vypovídá. Lidé nezvyklí jezdit takovýmto extrémním terénem,
začali vážně pochybovat o smyslu zdolání samotnéh vrcholu. Po velkém
naléhání, Tomáš podlehl tlaku a společnými silami jsme zdolali vrchol.
Na Boubínu byl fakt supr rozhled, dokonce bylo vidět až na temelín, ale
kdybychom přijeli o 14 dní později, mohli jsme mít rozhled mnohem
větší, poněvadž tam zrovna stavěli rozhlednu. Když Pepa vystoupal na
nejvyšší bod na Boubínu, Dave se najedl a Tom vyfotil co potřeboval,
mohla cesta pokračovat dál. Domnívali jsme se, že cesta z kopce bude
jen taková odměna za ten náročný výšlap, ale ne všichni si to užili.
Dave byl nadšenej, rychlý sjezdy má ze všeho nejradši, hlavně když je
cesta kamenitá a plná kořenů – prostě adrenalin. Tom si to také celkem užíval, občas si něco vyfotil a jel dál – normálka. Ale Pepa ten trpěl. Ze začátku to šlo, ale asi po 500
metrech pod vrcholem zjistil, že mu něco drhne v kole, tak zastavil a
zjistil, že má roztrhlé brašny na kole. Několikrát to zkusil opravit,
ale po chvíli zjistil, že jakmile najede na nějaký šutr, tak se mu to
celý rozpadne znova a se slovy: „To nemá cenu.“ jel dál, šutr nešutr,
brašny nebrašny, prostě to kalil z kopce hlava nehlava. Teprve pod
kopcem u odpočívadla se nám podařilo jakž takž přivázat brašny k
nosiči. Nicméně nás popadl strašný hlad, a tak jsme měli oči na
stopkách a vyhlíželi něco, kde by mohlo být jakékoli jídlo. Konečně
bylo na obzoru turistické sídlo se stoly venku. Nadšeně jsme se
usadili, nadšeně otevřeli jídeláky a nenadšeně objednali, za celou
dobu, nikde nebyla tak drahá restaurace, jako tady. Takže náš oběd byli
ty nejlevnější (50kč a výš) dezerty, jako jablečná kaše s banánem
apod..
Cesta tedy pokračovala dál. Odtud nikdo neví, jak a kudy jsme jeli, protože každý blouznil hlady, ale nakonec se nám poštěstilo a žaludky se naplnily. Dokonce nám vrchní
v hospůdce doporučil nedaleký kempík. Za nedlouho jsme byli v kempu,
byla už samozřejmě tma, a tak se nám špatně hledal nějaký správce.
Nejdříve jsme našli hlavní chatku, ale bohužel bez správce kempu. Po
čtvrt hodině konečně dorazil, nabídl nám slušnou cenu a my mohli v
klidu rozdělat stan a ustlat si. To je vždy jedna z nejlepších chvílí
dne, kdy se můžeme natáhnout do stanu a vytáhnout zbytky jídla z
výletu. A aby to bylo ještě veselejší, Pepa zase vytáhl kytaru. Když už
Pepu boleli prsty, tak vzal kytaru David, aby něco zahrál, poněvadž
chtěl vědět, jestli ještě umí hrát, když se to v minulosti učil. Ovšem
nezahrál ani akord, takže ho Pepa naučil aspoň nějakou jednoduchou
píseň, asi „Rozvíjej se poupátko“ to mělo být. Když už se ve stanu
asi po čtyřicáté rozezněl ta sama melodie, tak to Pepu s Tomem tak unavilo,
že přemluvili Davida, ať to nechá na další noc a jde spát.
6. den - 24.7. 2005 - 85,68 km - čistá jízda 4:38:05 - průměrná rychlost 18,7 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Borová Lada, Kvilda, Horská Kvilda, Čeňkova Pila, Rejštejn, Dlouhá Ves, Sušice, Hrádek, Zaveklov.
Po probuzení v kempu v Horní Vltavici, jsme si uvědomili, že vlastně nemáme
jídlo, takže přišel vhod první malý obchůdek. Poté jsme se vydali
dále na Šumavu - po silnici na Borovou Ladu, a dál na Kvildu.
Kam jsme jeli pořád po pěkné silničce celkem po rovince, samozřejmě tam nebyl
moc velký provoz, čehož mnozí z nás využili a jeli bez rukou (bez držení řídítek, pro nezasvěcené), bohužel pro Davida, kterému se kolo vymklo kontrole a pán velkej cyklista sjel do škarpy. No o srandu bylo postaráno, naštěstí se mu nic nestalo, teda zatím, ale nepředbíhejme. Když jsme dorazili těsně pod Kvildu, tak jsme si před výšlapem přes hřebeny,
dali odpočinek v místní autobusový budce. V Kvildě se ještě nakoupilo nějaký
to pečivo a razilo se zase vzhůru do kopce, směr Modrava. Samozřejmě těsně před vrcholem
Tomáš zase píchnul, naštěstí pro všechny s tím nebyly takový problémy jako
na začátku, jelikož alespoň na zadním kole má normální ráfek. Zatímco Tomáš měnil, ostatní
se nudili a házeli po sobě vším - většinou teda šiškami, na silnici si kopali
starým chlebem, a tak dále. Jen co se vše vyřešilo, hurá ze slibovaného kopce,
který měl vést až do Sušice.
Při krásném sjezdu jsme si bohužel všimli, že Pepovy něco vylítlo z jeho
supr brašen. Bál se, že by to bylo právě nakoupený jídlo, tak se radši jel
zase podívat do kopce. Nic ale nenašel a jak jsme zjistili později,
tak to byly jenom odpadky. Sotva jsme se vydali na cestu, tak nás chytl
pořádnej slejvák, ale rozhodlo se, že vyndáme pláštěnky a pojedem dál
podél řeky Vydry. Pršelo a pršelo čím dál tím víc, a tak jsme sjeli ze silnice a
jeli po štěrkovaný cestě, furt podél řeky, kam mají bohužel kola zakázaný
vjezd, no ale riskli jsme to. Takže se to nakalilo dolů a doufalo se, že nepotkáme
správce parku, kteří to tam celkem kontrolujou. David s Tomem jeli rychleji, takže
Pepovi ujeli a poté co se napojili zpátky na silnici, sme se jeden
druhýmu vysmáli, protože jsme byli jak prasata. Čekáme na Pepu a co
nevidíme jeep "Správce parku Šumava" jede na cestu odkud jsme vyjeli,
tak se modlíme aby Pepu nechytili, ten naŠtěstí zachoval chladnou hlavu a
schoval se před nima někam do lesa. Vyrazili jsme po silnici na Sušice, ale jak
jsme tak jeli, tak si říkáme, že je to nějaká nuda, takže opět míříme do terénu (mezitím přestalo pršet), ovšem šťastný nápad to nebyl. Zabočíme na turistickou
značku, červenou tuším, a jedem po polní cestě, pak jenom vyjeté koleje,
najednou pěšina, pěšinka a nakonec jsme byli téměř bez cesty a projíždíme
vysokou trávu či co to bylo. No rveme to dál, cestou necestou, nahoru a dolů.
Všichni už naštvaný, co že to je za cestu, a po několika kilometrech najdem
první cestu zpátky na silnici. Po ní až do slibovaných Sušic, kde naposled nakoupíme, chvilku posedíme na náměstí,ale moc se nám tam nelíbí, takže zase do sedel.
Najedem na nějakou cyklostezku, směr Zavlekov. Samozřejmě všude před námi byla modroha, sluníčko, prostě nádhera, ovšem za námi chcalo jak sviň. Jedeme tak do desíti večer, kdy už hledáme nějaký místečko na spaní, nejdříve se ho pokoušíme najít u rybníka, ale všude byly chatky, tak to vzdáváme a dáváme poradu na silnici, nakonec zalezeme asi 300 metrů od silnice za remízek,k menšímu rybníčku na okraj hrachového pole. David se ještě pokusil o hrátky
na kytaru, ale po odmítavém postoji posluchačů toho raději nechal a šlo se
spát.
7. den - 25.7. 2005 - 75,89 km - čistá jízda 4:35:05 - průměrná rychlost
16,5 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Hnačov, Plánice, Neurazy, Nepomuk, Vrčeň, Poľice, Mladý Smolivec, Starý Smolivec,
Planiny, Roľelov, Voltuą, Roľmitál pod Třemąínem, Vranovice, Bohutín, Příbram.
Ráno, tedy dopoledne, nebo už poledne, kdo ví, nás vzbudil zase traktor,
celkem blízko, tak jsme zas rychle vylezli a kontrolovali situaci, ta byla
dobrá, takže jsme se tam ještě flákali, někdo šel na lusky (Tomáš), někdo se
šel ošplouchnout do rybníka (Pepa) a někdo dělal od každého trochu (David).
Vyjedeme přes Plánice, Lovčice, Neurazy, Soběsuky, Nepomuk, cesta ubíhá
rychle a nic zajímavýho se neděje, vlastně z kopce do Nepomuk všichni předjíždíme
traktor, někteří jen tak tak, ale všichni jsou z toho hotový. Tam si také
vytyčujem cíl Rožmitál pod Třemšínem a řikáme si, že by jsme mohli stihnout
ještě Příbram, kde je Davidova a Pepova spolužačka. Tak se rychle řítíme dál - Vrčeň, Doľice, Mladý Smolinec, před ním si někteří z nás odskočili na velkou. A jelo se dál Starý Smolinec, Roželov a Rožmitál pod Třemšínem, kde zas nakupujem jak diví.
Rozhodli jsme se, že
prostě Příbram musíme dát, vždyť je to jenom cirka 15 km, tak se vydáváme
po poměrně hlavní a frekventový silnici. To nás přestane bavit a před Příbrami sjiždíme k říčce a jedeme místním lesoparkem. Dojedem na náměstíčko a začína se stmívat, kontaktovali jsme spolužačku a čekali dál. Dlouhou chvíli si krátíme během přes překažky, to jest přes
lavičku, vzlášť Pepu to zaujalo a tak tam běhá a skáče a David učí, radí
a hrozí se. Naneštěstí jsme přímo před nějakou hospodou, z niž se potácejí dost mátožný postavy. Jeden si našel cestu až k nám a začínají problémy, David se s nim dohaduje, posíla
ho domů a aby se šel vyspat a nám tvrdí, že mu klidně dá přes tlamu.
Nakonec si ožrala dá říct a my radši odjíždíme na sraz s tou holkou.
Už je dost pozdě a tak cestou potkáváme další podnapilí lidi. No nakonec
dojedem na místo srazu - u Delvity. Nikdo tam samořejmě není, protože
už tam byla a už se jí níkam nechce, no nedivíme se. Tak jedeme najít místo na spaní. Naštěstí hned za sídlištěm je les, tak ho projedem na skrz a na kraji lesa, postavíme
stan a doufáme, že nás nikdo nebude rušit. Ve stanu si ještě děláme srandičky,
s maskou, kterou Pepa přivez, ze hry na kytaru naštěstí už David
obstojně ovládá "Rozvíjej se poupátko". Hodně pozdě v noci nás
to všechno přestane bavit a usínáme - poslední noc.
8. den - 26.7. 2005 - 90,86 km - čistá jízda 4:34:07 - průměrná
rychlost 19,9 km/h (Detailní mapa)
Trasa: Pičín, Buková u Příbramě, Hostomice, Osov, Vížina, Podbrdy, Všeradice, Nesvačili,
Liteň, Zadní Třebáň, Řevnice, Dobřichovice, Radotín, PRAHA.
Ráno nás zase probuděj hlasy, zběsilí pejskaři z Příbramského sídliště tam couraj
kolem nás a čuměj jak puci. To nikdy neviděli tři kola připoutaný
ke stromu, velkej stan a kolem zatím nepořádek, hned za městem? My už
jsme zvyklí, tak se nenecháme rozhodit a pomalinku, ale jistě si balíme, pak vyrazíme zpátky do Příbramy, do Delvity na nákup, zde zase blbneme s maskou
a bavíme všechny okolo. A hurá zase na koně a do Prahy. Bloudíme přes
celou Příbram, Pepa zas s tou hroznou maskou, nakonec se nějak vymotáváme
a přes Brdy - Pičín do Hostomic. A jak sjíždíme nádherný serpentíny do Hostomic,
tak najednou v jedné zatáčce vidí Tomáš a posléze Pepa, Davidovo kolo na straně, na silnici rozhazaný jeho noviny a samotný David si tam někde líže rány z pádu. V zatáčce na kluzké a mokré silnici se mu smeklo kolo, pád vypadal šeredně, zastavil i jeden
motorista, ale naštěstí, krom několika škrábanců, se nic nestalo.
V Hostomicích se zase David s Pepou setkávají se svým dalším spolužákem
a David, velký srandista, ze sebe udělá uplně někoho jinýho - vypadá jak
debil - zabalí se do hadrů,
mluví
uplnou fistulkou a představuje se jako nějaký noname, ovšem spolužák není hloupej
a poznává Davida podle bot. Chvilku klábosíme, David zas padá
tentokrát ze zabradlí, bohužel spadl na nějakou tyč, takže má odřený
zada a velkou modřinu. Prostě kluk šikovná. Po doporučení kudy máme jet,
si to valíme přes Osov, Podbrdy, Skuhrov, Leč do Zadní Třebáni, kde se napojujem
na cyklostezku číslo 3, která vede podél Berounky až do Prahy. V Černošicích si dáváme ještě něco dobrýho, protože jsme ještě pořádně nejedli, ale stejně máme pořád hlad a
jsme celkem vysílený. Přesto se vydáváme rychle do Prahy, aby už jsme tam
byli, cesta pokračuje rychle a bez zvláštních příhod. Hurá Praha. Na Andělu
se s námi loučí Pepa. David s Tomášem pokračují na Palmovku, kde se oba
rozdělují. A tak skončil náš první tah smradů.
Text: Číže, Dave
Foto: Dave, Tom