Nova Author Cup 07' (12. ročník)

13. 10. 2007, Josefův Důl, 2521 účastníků, 76 teamů

Smradi-team - 55. místo, čas 9:13:51

Dave - 950. místo, čas 2:56:03
Číža - 1176. místo, čas 3:05:22
Pepa - 1365. místo, čas 3:12:25
Tom - 1754. místo, čas 3:32:39
Jirka - 1857. místo, čas 3:39:28


Rok se s rokem sešel a téměř na den přesně jsme opět na místě činu! Respektive o dny dva, jelikož situace, kdy po ranním brzkém vstávání, je třeba odjet z Prahy do Jizerských hor a hned odstartovat, se nám loni nepříliš osvědčila. Tudíž zvolili jsme příjemnější model a to ten, že dorazíme o den dříve a na závody se vyspíme v horských podmínkách. Před očekávaným pátečním odpolednem byla optimistická nálada v podobě: "Odpoledne tam dorazíme a pudem se ještě hezky projet, aspoň na přehradu aby sme se pořádně aklimatizovali a pak zakalíme na pokoji a bude to paráda." Jenže tento plán se začal krapet bortit, jelikož odpoledne bylo skutečností a Jirkova Zafira měla na střeše ztěží dvě kola - Davidovo a Tomášovo, Jirkovo bylo totiž v kufru, nicméně i Pepovo kolo už bylo pomalu na střeše, ale kolo Honzy v tu chvíli bylo ještě asi v půl kilometru vzdálené garáži, holt raději vše 2x zkontrolovat než vyjet nepřipraven, že.... Ale po pár umných montážních krocích jsou čtyři kola na střeše, jednu v kufru a pět Smradů na palubě! To je asi kolem šesté hodiny večerní, a je jasné že rodina Borovičkova se nás v pět hodin nedočká.... Takže ještě nezbytné zastávky v Penny a na benzíně, nám dali připomenout trochu atmosféru nákůpů na našich Tazích, ale už kalíme v dešti směr Jablonec i když vlastně Liberec, jak se později ukázalo....

V autě dochází ke konzumaci večeře, někdo blbne s mobilem, někdo přehrává filmové soundtracky, někdo hádá, někdo spí a někdo naštěstí řídí. Kousek před Jabloncem a Libercem jak je taková věc který se řiká odbočka na Jablonec, tak o tý věděli všichni, kromě jedné osoby, bohužel to byla osoba řidiče, takže se dostáváme k pasáži - cesta do Liberce. Ke slovu se dostává mapa z roku 5 nebo spíš 1985, možná.... každopádně zadařilo se a dostáváme se do Janova nad Nisou, stoupáme kolem nezapomenutelného penzionu První nelyžujem a kolem vrcholku s kapličkou projíždíme už po prvních metrech zítřejší trasy Nova Author Cupu. V půli kopce do Josefáče míjíme naší ubytovnu, ale ještě spěcháme směr presentační budova. Je po deváté hodině. V Josefáči už potkáváme naše budoucí soupeře a nejspíše i fanoušky, vyzvedáme startovní čísla, obdržíme presentační tašky od slečen (roz)dávajícíh a neodoláme klobáse (Dave) a langošům (Tom a Číža). Po vracečce zpět do půli kopce k penzionu, Číža šéfí ubytování, ostatní sundavají kola. Dozvídáme se neplánovanou novinu a sice že nemáme jeden pokoj pro pět, ale jeden pro tři a jeden pro dva, ale co se dá dělat, hlavně že sme pod střechou my, i kola. Dokonce i Pepa, známá firma, prošel po předcházejících místích divokých pobytech, přes práh domu. Vodnice s námi překvapivě necestovala, tudíž po zobytnění pokojů, a nezbytné módní vložce s novýma supr trikotama a ledvinkama, přišel na řadu Bang! Šerif to zvládl, dobro zvítězilo! Navíc zvítězil i Dave nad židlí a Pepa nad zátkou červenýho, pomocí klíčů, žíce a ramínka.... Půlnoc se blížila a rozum nám zavelel pobrat trochu spánku na zítřejší závod!

Ráno vstávačka, ne moc příjemná, kolem osmý, start v deset, tzn. pohoda. Jenže v půl devátý sme se teprv jakž takž vykopali z pokojů ke kolum a začli s montáží čipů a startovních čísel, a s přemýšlením co sebou, kam s tím a taky co na sebe! Venku příjemně kolem nuly, svěží větřík a honící se mraky napovídali klasické padesátkovské počasí, teď jen jestli bude podpořeno deštěm nebo ne? Mno, někdo vzal mikinu, někdo bundu, někdo ne.... A někdo vzal třeba i brašny.... Je tak třičtvrtěnadevětapárvteřin a my čekáme na okraji Josefáče na Pepu, na koho jiného.... Je tak třičtvrtěnadevětapárminut, tudíž řekněme tři minuty do startu, na který se musíme ještě dostat, než proti nám po cestě vystřelí první maséři.... Ale naštěstí Pepa to načasoval akorát, dorážíme na start a hledáme svoje startovací vlny. Dejv, Pepa a Tom druhou, Číža s Jirkou třetí. Společný start týmu raději neriskujem, kůli diskvalifiakci, stejnak se ale rozptýlýme.... Prásk! Start! První machýrci vyráží, Prásk! Vyráží druhá vlna borečků včetně tří Smradů a Prásk! Třetí vlna a dva Smradi.

Zde se náš příběh, milé děti, štěpí do pěti rozdílných štací:

1. Štace - Dave

No comment


2. Štace - Číža

5, 4, 3, 2, 1 - Prásk! Je to tady. Zase! Běží mi hlavou, vzpomínám, jak jsem si loni nadával na 10. km proč se takhle mučim, přemejšlim jestli to tak bude i letos? Nebude! Nesmí! Kontroluju kameru na helmě zapínám jí a zvolna šlapu do pedálů po boku Jiřího. Co to je sakra? To sme někde na výletě nebo co? Prvních pár metrů mi skutečnost, že je tohle závod, přípomínají jen závodní čísla okolojedoucích borců. Ale řikám si klid, to je past, chtěj abys jim to ukázal jako loni, vysprintovat ke kapličce a pak se zlikvidovat na konci stoupáku. Nene, tentokrát to bude jinak, jedu si v klídečku, až pod kopec z Josefáče. Křup! Jsme svědky prvního defektu, týpek se snažil rozjet se do toho hardcore kopce asi na 3x8, ale jeho řetěz úspěšně zaprotestoval. Při stoupání je čas na přátelské pokecání s dalším kamero nadšencem, i když nevim jestli jsem mu nákup techniky spíš nerozmluvil.... Po pár dalších metrech nesazujem s Jiřím o něco rychlejší tempo než zbytek chumlu a pozvolna předjíždíme, nicméně po chvíli ztrácím Smrada z dohledu a myslím už jen na zadní vzorek pneumatik těch předemnou a na tu zimu co mi bude při prvním sjezdu.

A už je to tady sjezd na přehradu, zima je cítit, ale snažím se na ní nemyslet a kochám se nádhernou scenérií na obou stranách josefáčské přehrady. Hlavně ať nezačne pršet, běží mi hlavou, to by se rovnalo předčasnému konci. Kousek za přehradou zjišťuju, co byla ta přerušovaná čára v mapě závodu, byla to objížka v případě nutnosti a jak se ukázalo nutná byla a navíc to bylo stoupání a to stoupání se neobešlo bez slezení z kola. Doprdele, to si dělaj kozy ne? Loni sem byl na odpis, ale neslez sem z kola, vyjma občerstvovaček a tady se po pěti kilácích drápu jak nula, do ani ne moc příkrýho kopce, pěšmo.... Až doma sem pak zjistil že trasa byla upravena z důvodu práce na komunikaci, na standartní trase.

Jedu průměrně, občas předjíždim, občas jsem předjížděn, ale je mi fajn. Kolo jede a z oblohy neprší, sil je dost, zdá se, jenom ty panely pojebaný a muj zničenej držák na flašku mě donutí zahodit jediný zdroj tekutiny, co sebou vezu. První občerstvovačka, dávám si čaj, je moc dobrý, čokoláda taky ujde, ale kupodivu nemám potřebu odpočívat a razím hned dál. Cesta je příjemná až na to houkání sanitek, nic moc pocit. Projíždím místo, kde se dycky někdo rozseká a i letošek není vyjímkou. Ale jede se dál. A koho to mé očka nevidí, pán s brašnami! Zdravim Pepu a jedu dál, chvilku se předjíždíme, strávíme společně pauzu na druhé občerstvovačce a už zase razíme každej svym tempem, cíl je už blízko, ale pořád myslim na ten kopec, na kopec od přehrady.... Kupodivu jsem ho pokořil celkem v klídku, snad víc než ten krpál za brutál pasáží. Sjíždím kolem našeho ubytování a už myslim na cíl.

A je to tu, snažim se naplno ještě vylepšit trochu ten čas a i když sem si v půlce trasy řikal, že bych si to dal klidně jednou tak dlouhý, tak klidně nedal, byl bych asi pěkně na sračky. Ale je tu cíl a já už shánim shromaždiště Smradů, nevidím nikoho, ale podaří se mi kontaktovat Dejva, který zatím jako jediný Smrad už nebyl na trase. Du si pro jídlo a pití a užívám si jeden z mála zbývajícíh slunečních dnů tohohle roku a sem rád, že jsem ho zase strávil s v Jizerkách.


3. Štace - Pepa

No comment


4. Štace - Tom

Tak nejdříve výmluvy -> za prvé, po zranění ramene, které jsem si způsobil na skále, jsem bohužel nemohl pořádně trénovat, tedy celý měsíc jsem nešáhl na kolo. Za druhé - no tak měsíční práce, tomu taky moc nedala, no a za třetí už mě nic nenapadá. Vyjížďka na Prosek, ještě šla, cesta tam (tzn. do Josefáče) byla taky v pohodě (aby ne, autem). Rychlé ubytování, nějaký fota ve slušivých trikách a ledvinkách, popili sme trochu vínečka a zahráli Bang. Pak jsme to radši všichni zatáhli, abychom se vyspali. Ráno v osum, někdo vstal a někdo remcal, každopádně po hodině, už byla většina nasnídaná, včetně mě :-)

Skokem ke startu - nějak sem se protlačil na konec své startovní vlny. Bylo odstartovano a pěkne v pohodě sem vyjel na tu úmornou cestu do kopce. Což samotný kopeček byl v pohodě, do toho 20. kilometru jsem se držel lehce předjížděl, prostě pohodička, ale posledních pár kilometrů před občerstvením (tedy asi 8 km), navíc cesta ještě do kopce, sem dostal hroznou krizi. Když říkám hroznou tak hroznou. Přehození na 1-4 a pomaloučku polehoučku sem se dral do kopce. Těsně před občerstvením mě předjel Pepa, a se smíchem odjel dále. Občerstvení, konečně, s klidem slezu z kola, postavím kolo na stojanek a pomalu, jak na trhu, chodim všude, kde něco nabízejí. Po těch pár minutách vidím i Čížu, jak se rychle narve a jede vesele dál. To já si ještě odpočinu, a pak teprve vyrážím. Cestu, na kterou sem se těšil a kde minule sem přídježděl skoro všechny, teď jedu pomalu a trápím se, navíc už mě předjíždějí čísla jako 2300 a výše.

Cesta pomalu ubýhá. Občas do kopců si slezu a alespoň na deset vteřin (přesně tři nádechy - počítal sem si to ) si odpočinu. Už dávno mi nešlo o to dojed s co nejlepším časem, ale vůbec dojet. Když mě začali předjíždět 17- 18 letý slečny, tak sem uznal, ano tohle je opravdová krize. No i když sem potil krev, tak po 3,5 hodinách jsem konečně uviděl cíl, kde jsem slez (rozuměj spadl) z kola a doplazil sem se k ostatním Smradům. Najedli jsme se, napili, a frčeli dom. Napříště sem si slíbil, že opravdu už nebudu sedět na pr*eli a budu alespoň měsíc předtím trénovat.


5. Štace - Jirka

No comment


A zde se náš příběh vrací do jednoho.

V brzkém odpoledni se první na louce vyhřívá Dejv, za pár minut Číža, Pepa, Tom a Jirka. Počasí je skvělé, až na ten studený vítr. Drtíme párky, jabka, sušenky, vesměs všechnu chálku co je k mání, prohodíme pár slov s dalšími cyklo-nadšenci a směřujeme oklikou zpět k penziónu. Následuje příjemná sprcha a očista, naházení bagáže do kárky, kola na svý místa, Smradi na svý místa a razíme ku domovu. Cesta je v klidu, pan řídící nás dovezl tam i zpět v pořádku a my se po nezbytném fotografování rozcházíme a rozjíždíme domů. Tak snad zase za rok si závod na kouzelném severu zopakujem....