Nova Author Cup 06' (11. ročník)

Již 11. ročník Jizerské padesátky, nebo-li Nova Author Cupu se jel 14. října roku 2006 se startem v Josefově Dole. A Smradi z prahy byli u toho! Se závodem měli zkušenosti doposud jen dva Smradi a to Honza s Davidem, jejichž nejlepší umístění z roku 2004 (9. ročník) bylo na 1104. respektive 725. místě z celkového počtu 2452 účastníků, a s časy pod tři hodiny. Takže pro tento rok jsme si vytyčili skromný cíl a to stlačit čas pod dvě a půl hodiny a jako team tedy skončit s celkovým časem kolem sedmi a půl hodiny. (Pro doplnění, počítal se čas tří nejrychlejších z pětičleného teamu). Realita byla nakonec jiná, ale pěkně popořádku. Den před závode bylo menší setkání Smradů u Davida, jelikož u něj přespávali Tom s Pepou a dohodlo se jak že se ráno vyrazí a další podrobnosti. Jelikož prezentace k závodu probíhala v Josefáči od 7:30 do 9:00 rozhodli jsme se, že Honza-řidič přijede k Davidovi v 7:00 a vyrazí se. Druhý den Honza tedy v dorazil asi v 7:05 a začala práce s přiděláváním čtyř kol na střechu - vyndat sedla povolit řídítka atd. No nakonec se vyrazilo asi v 7:45.... V autě pět lidí, pět kol (Honzovo v kufru) neumožňovalo nijak rychlou jízdu, nicméně k cestě z Prahy do Josefáče jsme měli hodinu a půl. Hned na začátku cesty jsme se na poslední chvíli vyhli čekání ve frontě na Kbelský ale muselo se jet směr sever přes Vinoř a Brandýs. Cesta uběhla celkem v klídku, vyhrávali The Killers a nebýt jednoho kamínku, kterej udělal tečku na čelním skle byla by cesta perfektní. Už v kopci na Josefáčem se tvořili kolony, bylo asi 9:25 a pět minut do konce oficiální presentace, když jsme se dosatli do centra vesničky, z auta vyskákali, pomalu za jízdy, všichi krom Honzy, který jel dál hledat parking plac, a šli urychleně vyřídit presentaci. Honza mezitím zaparkoval, sundal kola a běžel se taky prezentovat :) naštěstí ale za něj vyzvedli čip i číslo ostatní, takže nemusel čekat frontu. Akorát jsme stačili dát dohromady kola a oblíct teamová trička a vyrazili jsme na start. Pepa si ani nestačil dofouknout kolo a už bylo odstartováno, vpřed se aktivně vydali Dave s Honzou a předjížděli co to šlo, úvodní 12-ti kilometrové stoupání bylo opravdu vydatné.

Honza:

Závod jsem letos nezajel úspěšně, přepálený začátek měl za následek výtuh jak sviň asi na 10. kilometru, vůbec jsem necítil ruce (ano ruce, ne nohy) narval sem do sebe kousek müsli, na chvíli to pomohlo ale zanedlouho opět krize, takže následovalo pozření gelu z tuby a proteinové tičinky, díky nimž jsem vůbec dorazil k prvnímu občerstvení, ještě předtím se v mé hlavě zrodil plán vyhledat si nějaké pěkné místečko stranou trati a trochu se prospat, ale k občerstvení jsem dorazil dřív než se vhodné místo objevilo. Po vydatném občerstvení (čajík akorát, miňonky, čokoláda a müsli) jsem popadl druhý dech a jelo se mi podstatně líp až do cíle a jediný co mě alespoň trochu uspokojilo, bylo to že jsem dokázal vyjet každý kopec a to mě zachránilo od úplného dna pořadí.

Jinak na další ročník to bude chtít asi zodpovědnější přípravu, trénovat vydatně kopce a vytrvalost a vyhlašuju jako metu pro Smrady - všichni dojet do první tisícovky a čas ke dvoum a půl hodinám a team do 25. místa. Je to odvážné prohlášení po letošním, ne moc úspěšném ročníku, co se týče tedy konečných výsledků závodu, jak jednotlivců, tak teamů, ale snad to bude dobrá motivace....

David:

Nova Author cup 2006 Nebyl úplně nejúspěšnější závod, naopak si troufám tvrdit, že nejhorší co jsem kdy jel. Sice čas byl druhý nejlepší, ale když porovnám jak jsem na tom byl před pěti, třemi a dvěma lety, je tento ročník zaručeně nejhorší. Bylo senzační, že poprvé jeli všichni Smradi z Prahy. Udělali jsme si stejné trikoty a těšili se na první společný závod, velice nás to nahecovalo, ovšem nebylo to moc platné.... Po startu jsme vyjeli jak blázni. Věděli jsme, že první třetina závodu je relativně do kopce, a že v kopcích se získává čas. Číža a já jsme se z cca 2350 startovního místa šplhali výš a výš k 2200, 2000, 1800. Šlo to relativně v pohodě, ale po 20 km jsme zjistili, že to nebyl úplně nejlepší nápad. I zkušenosti z předchozích ročníků závodu nám nepomohli, a jako naprostí amatéři jsme to překopli. Poté co se mi podařilo vystoupal na hřeben, jsem si všiml, že už u sebe nemám Čížu, a taky na to, že se pohybuji někde v první třetině závodu a jsem dost unavenej. Následovala jedna z nejhorších částí závodu. Ty co jsem dokázal předjet v kopci, mě pomalu začali předjíždět na hřebenech. Bylo zlé a věděl jsem, že pokud se mi nepodaří chytit druhý dech tak nedojedu. Vysvobození z ukrutné fyzické i psychické bolesti byla cedule OBČERSTVENÍ 1Km – to byl nejdelší kilák. Musel jsem na tam zastavit, je to sice zdržení, ale já musel.

Vypil jsem tam 5 jontových nápojů, snědl tak 3 Müsli tyčinky, půlku čokolády, jeden a půl banánu a nakonec pomeranč. Při odjezdu z občerstvovací stanice mi ještě pomocní pořadatelé podávali tyčinky a čokoládu, tak jsem si naplnil ještě celou kapsu. Tahle přestávka mě opravdu vzpružila. Hned se mi jelo mnohem lépe. Bohužel až do prvního většího kopce. Pak to na mě zase přišlo. Od té doby (cca 35km) až po další občerstvení (48,2Km) Jsem toho kolem sebe moc nevnímal, jen zatuhlé unavené stehna, které přežívaly na hranici svých možností. Čekal jsem, že další občerstvení mi pomůže stejně jako první, ale bohužel. Bylo to sice mnohem lepší, ale ne tak, jak bych potřeboval. Říkal jsem si: "Už jen pár kiláčků, maximálně 15." a nepatrně se mi podařilo zrychlit a nepropadat se dozadu, dokonce i mírně předjíždět. Ovšem do té doby, než jsem před sebou viděl další kopec (nejprudší a nejzákeřnější z celého závodu). "Nesmím zvolnit! Nesmím zvolnit!" se mi neustále opakovalo v hlavě dokud jsem postřehl, že 90% lidí kolo tlačí a já jedu stejně rychle, jak oni jdou. Tak sesedám z kola. Byla to největší chyba, které jsem se při závodě dopustil. Jakmile mi dopadli nohy na zem, měli co dělat, aby se udrželi. Na tento pohyb nebyli zvyklý, a tak jsem vůbec NEMOHL chodit jen šourat nohy po zemi a opírat se o řídítka. Jen co to šlo, naskočil jsem na sedlo a pokračoval dál. Následující úsek (asi 10Km od cíle) jsem jen čekal, kdy mě začnou předjíždět Smradi z Prahy. Takový "LAKTÁT" (představte si nohy, se kterými nemůžete hýbat. Jako byste je měli z kamene... To je LAKTÁT) jsem nikdy nezažil. Ani při těch nejhorších atletických závodech.

Poslední kiláčky jsem pouze přežíval a nepamatuji si z nich nic, než jen svůj vzorek pláště předního kola. Po dosažení cílové louky, se mi podařilo najít ještě zbyteček energie na závěrečný finish, abych všem divákům ukázal, kdo to jsou SMRADI Z PRAHY a předjížděl jsem všechny trosky co se blekotali do cíle, jak já většinu závodu.. KONEČNĚ, vysvobození z mých nejhorších cylkistických závodů. Za cílem jsem odevzdal čip, lehnul si do trávy a vyhlížel další SMRADY. Nečekal jsem dlouho. Tom dorazil minutku po mně, a tak jsme čekali oba na dalšího Smrada. Asi po půl hodině dorazil Jirka. A během naší debaty o závodě slyšíme z pódia uprostřed louky, že se zatoulal jeden Smrad z Prahy a ať si pro něj ostatní Smradi přijdou. "překvapivě" to byl Pepa, který nám sdělil, že nás tam hledá už asi 20min, tudíž musel dorazit asi 15 min po nás a 10-15 min před Jirkou. Zbýval nám poslední Smrad. Smrad, který měl teoreticky dorazit jako druhý - Číža. Mně to bylo jasné. Stačilo si vzpomenout na překopnutý začátek a z toho si vyvodit konec. Naše snaha s Čížou překonat předloňský čas se rozplynula jako pára nad hrncem. Je jasné, že všechny závody se nemusejí povést, ale takhle brutální jsme to opravdu nečekali. Já jsem skončil ještě na 1081. místě. Číža se bohužel propadl až na 2119. místo, ale věřím, že příští rok bude pro oba úspěšnější, a že budem spolu se Smrady bojovat o ty nejlepší možné časy.

Tomáš:

Moje letošní padesátka, byla první. Je fakt, že mě v mnohém překvapila. Ale terének, trasa a jejich ionťáky a párky prostě neměli chybu. Zážitek ještě umocnilo to, že jsem měl nové kolo, na kterém se jelo fakt parádně... Krom smutnýho faktu, že jsem si na 50. km zlomil zub, musím uznat, že to byl parádní závod a už se těšim na příští rok, kde se zas určitě sejdem.

Pepa:

Dorazili jsme na místo akorát na čas a to díky Čížovskému `fastcrossovému` řidičskému umění. Všude plno lidí, nebylo moc kam se hnout, ale všudypřítomné ukazatele nám vždy ukázali správný směr. První dojem z organizace byl tedy pozitivní. Dostali jsme výslužku, startovní číslo ve třetí tisícovce a vyrazili jsme kvapem zpět k autu, kde už čekal Číža se sundanýma kolama. Byli jsme sice zařazeni až do poslední vlny, ale i tak jsme stihli jen tak tak sundat kola ze střechy, převlíct se, utáhnout alespon některé šrouby a valit na start. Skoro jsme nemuseli zastavovat a rovnou jsme šlápli naplno do pedálů. Takže se vyrazilo plnou parou vpřed na prudké stoupání z Josefova Dola do Karlova, kde člověk dostal poprvé pořádně do těla a zároveň jsme se všichni ohřáli na provozní teplotu. Jediné, co jsem neošéfoval, bylo dofouknutí pneumatik, které jsem měl nahuštěné tak na 60%, což se projevilo později hlavně v úsecích z kopce a rovinatých částech, kde mi lidé, které se mi podařilo předjet v kopci předjeti vracejí a to většinou i bez šlapání. Víte jaké to je, když makáte na plný pecky, nohy člověk ani nevidí, jak to sviští, a lidé vás začnou předjíždět bez šlapání při chvilce odpočinku..? Zařekl jsem se na letošním ročníku, že příští rok dofouknutí duší neponechám náhodě.

První kilometry člověk nemysli na čas, jediné, na co jsem v tu chvíli myslel byli ostatní smradi, jakpak oni si asi stojí a snažil jsem se nějakého dojet s tím, že tou dobou byl za mnou ještě Jirka. Nechtěl jsem moc přepálit start, ale stejně jsem na nějakou strategii zanevřel a protože jsem byl závodnický nováček, snažil jsem se do kopce předjet co nejvíce lidí- pak ale také ty pocity v člověku na vrcholcích kopců byly hodně drsné..o pár kilometrech ve chvíli kdy vrcholil jeden z kopců jsem se konečně prošlapal k dalšímu tričku smradů, byl to kopecman Číža, což jsem teda vůbec nečekal. Tak nějak to utíkalo, kilometry určitě nabíhaly a připadalo mi to, jako by měl být každou chvíli cíl. Vzhledem k tomu, že jsem si v zájmu odlehčení kola nevzal ani tachometr, ujetou vzdálenost jsem neznal. Podíval jsem se ale na hodinky a v úžasu zjistil, že jedu teprve půl hoďky, znamenalo to ještě tak dvě a půl hodiny jízdy naplno, což ani zdaleka neodpovídalo mym silam a možnostem. Po čase se ukázalo, že to, že jsem na pokraji fyzických sil je jenom pocit , který se dá překonat tím, že na něj prostě nebudu myslet a hle! Jede se dál! V tu chvíli jsem pocítil něco úplně nového, jakýsi přechod organismu do nouzového režimu a bylo to velice rychle. Najednou jsem přestal cítit tlak na nohou a lehkou bolest v koleni, smysly se otupily a od této chvíli jsem jel jako v transu.

Před závodem jsem byl zvědav, jak bude vypadat občerstvení a musim říct, že předčilo má očekávaní, co se rychlosti a rozmanitosti týče. Jediné, co me schladilo bylo moje procitnutí ze sna, kdy jsem se neuvěřitelně těšil na nějakej ten ionťák, co se tam má podávat a taky jsem si o něj okamžitě řekl, abych se trochu schladil..Iontak, kelímek bílé tekutiny v ruce, šup, polknuto aaaaaa sakrble- ono to bylo teplý..! No to mě vypekli s tou starostlivostí, aby nikdo nedostal angínu..

Jirka:

Letošní Jizerskou padesátku jsem jel poprvé. Nevěděl jsem co od takového dlouhého závodu čekat, tak jsem si říkal, že by nebylo od věci si trochu před závodem zatrénovat. Bohužel se tak nestalo a na závodu se mi to vymstilo. Teď k závodu. Na startovní rovinku jsme dojeli akorát na čas. Nemuseli jsme ani zastavovat a už jsme si to valili startem. Nevěděl jsem, co mě čeká a tak jsem zůstával pozadu za ostatníma Smradama, abych se ze začátku tolik nezadýchal. Prvních 20km bylo do kopce, tak jsem se snažil předjet, v rámci možností, co nejvíce ostatních závodníků, aby mi později nepřekáželi. To jsem si ale myslel, že kopec bude mnohem kratší a ne tak táhlý. Těchto prvních 20km bylo nejhorších. Kolem 15-tého kilometru jsem myslel, že vypustim duši. Už jsem nemohl. Bolely mě ruce, nohy a kolena, kručelo mi v břiše a docházela mi síla.

Ale potom jsem uviděl tabuli „Občerstvení 1 km“ a hned jsem dostal novou energii. Na občerstvovací zastávce jsem se doslova přežral. Snědl jsem tak 5 Müsli tyčinek, 2 banány, tucet ,miňonek, 3 čaje a nakonec jsem měl i Poděbradku, kterou jsem si přelil do svý flašky, abych měl co pít. Tahle zastávka mi dodala tolik energie, že jsem byl schopnej dokončit závod. Zbytek cesty si už tolik nepamatuju, jenom kopce, u kterých jsem zase skoro vypustil duši. Nemohl jsem se dočkat cílové rovinky, byl jsem strašně vyčerpanej, všechno mě bolelo. Když jsem konečně projel cíl, lehnul jsem si do trávy a odpočíval a přemýšlel, jak asi bude vypadat moje příští Jizerská padesátka.

Po dojetí všech do cíle, někdo navštívil provizorní masérnu a většina využila občerstvení v podobě pití a párků. Honza se rozhodl vyrazit napřed k autu a připravit ho k co nejdřívějšímu odjezdu, nebejt poměrně často houkající lokálky hnedle vedle na trati, tak se i příjemně prospal. Po příjezdu zbytku, následovalo společné foto, jenže selhaly baterky, takže jsme se museli spokojit s mobilovým fotem. Nandali jsme kola, naložili do auta a před šestou se vydali zpět k domovu. Nevyhlášenou soutěž "Kdo neusne v autě" naštěstí vyhrál Honza (První to zalomil Pepa, jemuž neustále padala hlava na Tomáše :) druhej bez povšimnutí Jiří a dlouhý sobouj, kdo dřív, se vedl mezi Tomem a Davidem, který nakonec vyhrál Tomáš, i když u Davida nebylo jasné jestli spí, jelikož buďto do něčeho kopal nebo šustil pytlem v ruce....), takže jsme v pořádku dorazili do Prahy a mohli se stavit v KFC na večeři. Z původní myšlenky jít kalit někam do Prahy a zapít závod se stal večer u vodnice a vína u Davida a sledování Noci v Roxbury :)