18.9.2016 - 21.9.2016; 303,00 km
Účást: Číža, Dave, Jirka, Tom
1. den - 18.9.2016 - 73,59 km
Trasa: KOLÍN, Týnec nad Labem, Kladruby, Lázně Bohdaneč, Opatovice, Hradec Králové, rybník Výskyt.
Celý rok jsme otáleli s určením termínu našich tradičních cyklopojížďek po našich krajích, až to premiérově vyšlo na "lehce" chladnější září.
Termín výjezdu byl nakonec stanoven na sobotu 17. 9., přičemž čest naší bandy tentokrát vezli v brašnách nebo v baťohu Číža, Jirka a Tom a později se připojil i Dejv. Krásné a teplé počasí skončilo cca 16. září a následně začalo lejt a to vydatně, takže výmluva pro to, nikam nejet, byla hotová, což Čížovi a Tomovi přišlo s ranní kocovinou po párty akcích z předešlé noci popravdě vhod a pokud by si chtěl hrát Jirka na hrdinu, byl by s přehledem přehlasován.
Nedělní ráno vypadalo již o poznání lépe a tak Čížovi s Jirkou zbývalo jediné - přijet ráno včas na vlak do stanice Praha Libeň a o 10 minut později pomoct nastoupit Tomovi v Běchovicích. (Nikdo by mu samozřejmě nepomáhal, nemůžeme ho rozmazlovat.) Každý, kdo už někdy něco podnikal s Čížou - výlet, návštěvu někde/někam nebo podobnou akci, ví, že mu jde o to, aby vše bylo naprosto precizně naplánováno a připraveno, všichni byli v pohodě a měli pozitivní náladu, tzn. občas se přípravy a odjezd krapet protáhnou nebo je třeba na kole vyvinout rychlost okolo 90km/h a ten vlak by se v pohodě stíhal.
Vlak nám ujel, protože je nemožné se jakýmkoliv dopravním prostředkem, který existuje dnes+cca 50 dalších let, dostat z Proseka do Libně za 2 minuty a ještě si koupit lístky. Takže se kluci hecli a z Proseka vyrazili do Běchovic pěkně kolmo, jako součást ranní rozcvičky. Trasa ubíhala ve slušném tempu a nakonec jsme ještě čekali v Běchovicích jak na Toma, tak i na vlak (další jel o hoďku později, tak co?!). Morálku týmu silně podpořila skutečnost, že každý spoléhal na druhého co se týče dostatečné peněžní hotovosti v peněžence, takže při kontrole v neděli ráno, v momentě nenakoupených zásob a nejistého noclehu to vycházelo na necelých 200Kč/os - respekt pánové!
V předcházejícím tradičním čtvrtečním „Burgerabendu„ jsme jako směr našeho tripu zvolili variantu „A=západ od Prahy“ nebo variantu „B=východ od Prahy“ přičemž hlavní proměnnou bylo počasí a aplikace Aladin s předpovědí na následující dva dny. Vyhrála varianta B, tudíž jsme absolvovali cestu vlakem do východočeského Kolína, který byl náhodou svědkem naší loňské, spanilé, 119-ti kilometrové jízdy z Pardubic do Prahy na závěr 10. Tahu a kdo má ještě tak brilantní paměť jako já, tak si vzpomene i na první den 2. Tahu, kdy byl Kolín také městem na jedné z mála našich denních stovek! Nicméně tentokrát jsme tu stovku dali maximálně tak i se započítání km ujetých ve vlaku, ale nevadí.
V Kolíně nám Tomáš suše oznámil něco, na co nás připravoval už asi ve čtvrtek v hospodě, ale my ho většinou moc neposloucháme, takže jsme se dozvěděli, že je třeba ujet asi 80km, abychom se dostali k nějakému altánku v lese, kde je možné přespat v relativním komfortu a hlavně s ochrannou před deštěm. A takhle to bude každej den! Se připravte debilové, já vám to říkal! (Jako bych ho slyšel….) Jelikož jsme jakože drsný (líný/pohodlný/kreténi, dosaď dle vlastního úsudku) nevzali jsme stan a jsme tak odkázáni na tyto zmíněné pomálu se vyskytující altánky nebo vůli dobrých lidí. Šlápli jsme teda na to a dojeli až do Týnce nad Labem, kde jsme navštívili první vietnamskou večerku/potraviny na naší trase, každej zaměřil svou pozornost na klasiku z našeho degustativního repertoáru té nejvyšší kvality a úrovně tj. rohlíky bílé, salám vysočina, tuňák, pikantní sardinky, kiri, KIRI, KIRIIII!!!!, sušenky, horalky, bonbony na doplnění energie a samozřejmě voda (pivo, radler atd.) a letos novinka - stáčené víno, které mají přece v každé takovéto prodejně. Jo a špekáčky!
Po této nezbytné pauze valíme dál pěknou (naštěstí rovinatou) krajinkou, kousek za Kladrubama dáváme první pivínko a morálka začíná stmě upadat (Nepojedem jenom někam na vlak a zpátky?/Nezůstanem tu chlastat a třeba nás tu nechaj přespat?/Kolik by stálo tágo odsud domů i s kolama? apod. debilní kecy Smradů). Nějakým zázrakem končíme u 2. piva ještě snad malého a valíme dál, rovinkou dlouhou asi 4 km, která vypadá že nikdy neskončí, ale zdoláváme jí a teď mi dochází, že ta rovinka byla asi před tou zastávkou na pivka, ale je škoda textu, co jsem tak pracně napsal, takže si to přehoďte před to, jestli to někdo čte.
Cestou nám volá a píše Dejv ale ignorujeme ho, jsme v tom dobří. Další zastávkou jsou Lázně Bohdaneč, kde nacházíme hned zkraje fajn hospodu. Nyní přichází menší vložka pro pozorného čtenáře - v dnešní uspěchané době, která je zároveň i dobou relativně příznivou pro předávání informací tedy dobou informativní, si dovolíme do textu vkládat odkazy na kvalitní restaurační a podobná zařízení, která cestou objevíme - v tomto případě se jedná o restauraci Na Sádkách, která nabízí ryby a Plzeň, takže zastavujem na pozdní oběd a navigujem Dejva, který za námi vyrazil na kukačku na motorce. Jídlo i pití velice zdařilé - padá do nás pstruh, česnečka, utopenec a Plzně s Kofolou a po chvíli i do Dejva, který nám přijel pomoct udržet nasazené tempo, ale kupodivu mu téměř nestačíme. Nicméně je to domluvené - dorazí za námi následující večer do České Třebové (pokud tam dojedeme….)
S Dejvem se po několika svižných km loučíme a pokračujeme pěknou březovou alejí dále směrem Hradec Králové, ale toto město pouze podjíždíme (z jihu, nikoliv Hradeckou Blankou), dáváme pivka a hermelíny na jedné neodolatelné terásce a vjíždíme do hradeckých městských lesů, které jsou naprosto parádní! Super cesty - střídající se udržované šotoliny s novou asfaltkou, lesy pěkně uklizené, tady se odvádí fajn práce - kdybychom měli nálepku jak Pohlrajch, tak jí tam od nás mají!
Cítíme, že altánek již musí být blízko, ale přeci jen to ještě pár km asi bude, když tu náhle přijíždíme k pěknému očividně poměrně nově vybudovanému lesnímu rybníku, který by nás v létě okamžitě svlažil, ale tentokrát alespoň upoutal pozornost a spolu s ním i perfektní altánek se zděným grilem uprostřed! Super - špekáčky budou! V euforii, že jsme našli super altán ještě o několik km dříve se rozbíháme hledat dostatek dřeva na otop a následuje epesní obžerství - Týnecké špekáčky, hořčice, rohlíčky, vínko a nemůže chybět ani vodnice! Po vydatné večeři klábosíme a uleháme, někdo na zem, někdo na lavici, někdo uvnitř někdo venku a první den Tahu je za námi.
2. den - 19.9.2016 - 77,38 km
Trasa: Choceň, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová.
Jelikož jsme v městských lesích, je zde poměrně rušno od brzkého jitra - nejprve dodávka vyvážející odpadky s hity Michala Davida vyhrávajícími „jak na lesy“, pak další dvě nějaké auta, která ale všichni registrujeme jen sluchově, vizuálně jsme všichni stále v režimu „když je nevidim já, němůžou vidět ani oni mě“, což přestává fungovat v momentě příjezdu vláčku naloženého dvěma třídami dětí ze školky. Neponecháváme nic náhodě, pozdravíme slečny učitelky, balíme (věci) a vyrážíme.
Prvním cílem cesty je město Choceň, vzdálené asi 35 km, které dosahujeme v krutopřísnym čase snad bez jediné pořádné pauzy, hledáme nějakou sympatickou restauraci pokud možno se zahrádkou protože potřebujeme vyvolat iluzi toho, že nikomu není zima a když budeme hodný tak se půjdeme po obědě třeba vykoupat. Zahrádku jsme našli - restaurace U Zvonů, meníčko za kilo i s polívkou, paráda, navíc už Jirka s Tomem měli vybráno v bankomatech tak si Číža řekl, že je pozve na oběd, aby si u nich nabil hotovostní kredit a zatáhne oběd svou kartou, když to půjde, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se to nepodařilo: Číža: Zaplatíme. Číšník: Jistě, dohromady nebo zvlášť? Číža: To záleží jestli berete karty? Číšník: Jistě, bereme. Číža: Tak zvlášť….
Protože jsme všichni všechno pěkně snědli zasloužili jsme si dobrůtku, takže po návštěvě místního Lidl’s jsme objevili v jedné uličce parádní cukrárnu, která se jmenuje Cukrárna V Uličce a vypauzovali kvalitně i zde. Z Chocně do Ústí nad Orlicí a následně i do České Třebové jsme jeli fajnovýma vlnitýma cyklostezkama, kopírujíc vlakový koridor, takže převýšení bylo vždy v rozumných mezích a naše tempo solidní, takže jsme si našli hned v Brandýse nad Orlicí čas na pivko a hranolky v bufáči na fotbalovym hřišti, v létě to tu musí být docela frekventované párty místo…. V Ústí nad Orlicí jsme opět doplnili jídlo a víno ve večerce tentokrát místo podceněného jednoho litru první den jsme pro jistotu vzali rovnou čtyři. (Vtipné, jak je Tom čitelnej: Tom: Dobrý den, litr Tramínu prosím. pan Vietnamec: Jistě, jistě. Tom: Promiňte, netočíte náhodou ten litr do dvoulitrové flašky? pan Vietnamec: Ano točím. Tom: Aha, no tak dva litry teda. pan Vietnamec: Ano, já vím.) Ještě, že to nezačal točit do sudu, protože víme, jak by to dopadlo….
Jen co jsme dojeli do České Třebové, začalo lehce poprchávat, zakempili jsme tedy na chvíli pod smrčkama a nasadili bundy s tím, že počkáme, jestli to přejde. Po chvíli to trochu polevilo a tak jsme se vydali do centra s tím, že když tam bude pěkná hospoda, že v ní počkáme na Dejva, který už byl na cestě vlakem z Prahy. Hospodu jsme našli, ale nebyla to žádná extratřída, takže jsme dali jen grog na zahřátí a možná nějakou polívku a rozhodli se jet hledat další altánek do lesů nad Semanínem a čekat na Dejva hezky u ohně vína a vodnice.
Cestou už se setmělo a do lesa jsme vjeli regulérně v noci, altánek měl být hned na kraji ale ono nic, jedeme furt dál a už to je divné, takže se vracíme a s úlevou nacházíme altánek, který je spíše ale přístřeškem a vzhledem ke stále trvajícímu mírnému dešti nebude to asi takový komfort jako předešlou noc, o grilu se nám může jen zdát. Ale i tak nacházíme dostatek otopu a rozděláváme bezpečný oheň v ohništi a čekáme na čtvrtého, který skutečně přijíždí a to ještě stihl pořídit v Tescu v Třebové světla i se zámkem v sadě za dvě kila, no nekup to! A navíc dovalil i kartón plzních plechů, takže večerní zábava je v plném proudu, klábosíme, popíjíme, vodnicujem, někdo padá občas do ohně, apod.
3. den - 20.9.2016 - 87,18 km
Trasa: Lanškroun, Zábřeh, Šumperk, Rabštejn.
Druhá noc nebyla rozhodně tak fajn a to zejména kvůli klesající teplotě, která k ránu dosahovala k 5°C, což bez stanu jen ve spacáku, který většinou používáme v teplotách o 15-20°C výše bylo velmi nepříjemně znát. Tudíž probuzeni jsme relativně brzy všichni, jako první Tom, který bloumal nocležištěm a hledal jeho tradiční nůž, který se schoval v rohlíkách, jak se později ukázalo. Nicméně opravdově nás probudil až vstávající Jirka, který svou hlavou způsobil grandiozní gong o sníženou střechu přístřešku.
Po snídani přeci jen občas zase prosvítá slunce mezi mraky a o něco se otepluje, sedáme tedy na kola a razíme směr Lanškroun, přičemž celou cestu fouká poměrně nepříjemný a studený proťák. Ten nás ale nezdolá a ocitáme se tedy na náměstí zmíněného města, vesměs všechna náměstí co jsme letos navštívili jsou velice pěkná, opravená, akorát nad zelení výrazně převažuje kámen. Dáváme oběd v místní minikantýně, ale krom cen je nízká i kvalita, takže reklamujeme dokonce i nedosmažený řízek. Chuť si ale spravujeme na naší trase protože téměř celou dobu směrem do Zábřehu jedeme po pěkných nových cyklostezkách, kopírujících železniční koridor Praha - Olomouc a jede se vážně báječně.
Do Zábřehu udžujeme stále vysoké tempo zejména kvůli Jirkovi, který se musí odpojit a vrátit se kvůli pracovním povinnostem zpět do Prahy již nyní. V Zábřehu tedy na pěkně opraveném autobusovoželezničním nádraží dáváme na zahrádce rozlučkové piváky a hrajeme Mrtvýho ptáka a poté Jirka nasedá na vlak a valí dom. Zbývající trojice dává ještě jednu rundu piv a karet a vyráží směr Šumperk, po několika kilometrech Tom zjišťuje, že asi někde v hospodě na nádraží podaroval někoho jeho novými brýlemi, takže zkouší kontaktovat bar/provozního, ale i přes to, že se dovolal, brýle již nalezeny nejsou. Což mu pro tento Tah již asi tolik nevadí, protože od té chvíle se začalo stmívat a do konce Tahu již stejně slunce skoro nesvítilo, ale na další Tah si bude muset fešák Tom holt pořídit optiku novou.
Cesta do Šumperka byla docela fajn s ohledem na to, že v těchto končinách se pohybuje dost lidí prostřednictvím bicyklu, takže ve městech se poměrně často nalézají pruhy pro cyklisty buďto na silnici nebo na chodnících, což je fajn, nebo dokonce vede separátní asfaltka pro pěší a cyklisty kousek od hlavní silnice. V Šumperku si v Penny nakoupíme zase další proviant a valíme najít restauraci na večeři - zastavujeme, jak jinak, v restauraci se zahrádkou - Pizzeria Istria a jdeme se „slunit“. Velmi příjemná slečna servírka nám naservírovala pivo a picu, my jsme dali po jídle ptáka a nezbývalo než vyrazit hledat třetí altánek.
Začalo se stmívat a hlavně cesta začala o poznání vydatněji stoupat, jelikož jsme dorazili na hranici Jeseníků! Prakticky od Šumperka až do místa našeho noclehu pod Rabštejnem jsme jen a jen stoupali do příkrých kopců. Trvalo nám to asi 3 hodiny takřka nepřetržité jízdy a po menším bloudění na vrcholu kopce a následném částečném sjezdu jsme objevili altánek hned u cesty, takže klasika - sehnat dřevo, rozdělat oheň a vybalit pochutiny a vodnici a relax. Tentokrát ale zálesák Tom udělil napomenutí zbývajícím členům výpravy za to, že nedotáhli dostatek kvalitního dřeva zatímco, on konal v tu chvíli větší potřebu, ale to bylo asi kvůli těm brýlím, protože s Dejvem jsme dotáhli cca 4 stromy. Ale výtku jsme přešli s úsměvem na rtech, Dejv vyprávěl vtipné zážitky z centra Prahy, hráli jsme karty, bublala vodnice, dopili víno, co zbylo z minulé noci a tak akorát jsme se poskládali do altánku a šli na kutě.
4. den - 21.9.2016 - 66,88 km
Trasa: Uničov, Litovel, OLOMOUC.
Čtvrtý den začal opět relativně časným probuzením za nízkých teplot, takže následovala snídaně, sbalení se a už i otužilci v kraťasech Číža s Tomem vyndali bundy, jelikož hned na úvod nás čekal grandiózní sjezd z kopců zpátky na rovinky a on člověk v těhle teplotách profoukne a nastydne jak nic. Prvních několik km jsme tedy nahnali téměř bez šlápnutí a v tempu dorazili až k první knajpě, která se nabídla otevřenou zahrádkou, kde dáváme klasický trojkombo - pivo, česnečka, Mrtvej pták. Vše na dobré úrovni a pokračujeme stále dále, jelikož cílem je až poměrně vzdálená Olomouc.
Z lesů a kopců jsme opět vyjeli na rovinky a v této lokalitě i otevřená prostranství, takže jízdu nám trochu ztěžuje vítr, ale přesto dokážeme v Uničově navštívit náměstí s cukrárnou a odtud pokračujeme do Litovle, kde opět na náměstí vybíráme pěknou restauraci Záložna a dokonce občas i vysvitne slunce, takže nemrzneme, ale naopak si užíváme grilovaného lososa, salát, pivko, někdo polívku někdo bramborové šišky s mákem a docela se rozsedíme a hrajem několikero kol karet, když si povšimnem mraků, které se začínají čím dál více zatmavovat a to je signál vyrazit do Olomouce.
Stihneme projet lesy pod Litovlí a vyjet na pole když začíná pršet, následně prší více a pak prší už fakt hodně a nepříjemně. Pláštěnky jsme nechali v brašnách, protože jsme drsný (líný/pohodlný/kreténi, dosaď dle vlastního úsudku) a beze slov ve strojovém tempu ujíždíme, co to jde. Občas pršet přestane, ale jen chvilkově. Později se shodujeme, že zmoknout takhle první den, tak se vracíme možná ještě ten večer fakt zpět.
Ale nyní jsme již na Moravě kousek od Olomouce, když pršet přestává a my se snažíme stihnout čas odjezdu vlaku směr Praha, na nádraží má Dejv žízeň, ale Tom překvapivě vyhlašuje suchou půlhodinku a žene nás na nástupiště. Do vlaku málem nenastoupil Číža a Tomovy brašny, ale tentokrát v tom nebyla jeho (ne/dochvilnost) ale Dejvovo pianko tempo při umisťování kola do stojanu. Nicméně nastoupili jsme komplet, Dejv vyhodil dva frajery z našich míst k sezení a mohli jsme zahájit další karetní sérii proloženou pivkama a sušenkama až do Prahy - Libně, kde jsme si dali návratové foto a vydali se k domovům.
Náhledy fotek ze smradizprahy.rajce.net, kde jsou umístěny
všechny fotky z 10. Tahu!
Text: Číža
Foto: Číža, Tom