2. Tah Smradů - Vysočina

Druhý Tah naší zemičkou ve středu Evropy byl již od začátku odlišný od prvního tím, že nás jelo od začátku pět, tedy o jednoho více a to o Jirku, který se rozhodl těsně před odjezdem, že to zkusí a vydá se na cestu s náma. Na radu Davida a Honzy si pořídil brašny, světla a samozřejmě se vybavil potřebným oblečením a vůbec věcmi co se můžou hodit. Když už jsme u Jirky začali, můžem pokračovat a to tak, že Jirka dorazil k Davidovi a spolu jeli na sraz s Honzou, který se trochu zdržel ještě s přiděláváním spacáku na brašny, ale nakonec se zdálo být všechno OK a po mezitím asi čtvrtém telefonátu Tomášovi s Pepou, že už fakt jedem, jsme z Proseka vyrazili na Palmovku. Na týhle pasáži je celkem příjemné, že je celá pořádně z kopce takže to byla otázka pár minut, jenže ne půli cesty k Palmovce, přesněji po sjezdu nejprudší pasáže, Honza zjistil že spacák visící na boku, těsně nad zemí, není to pravé a musel tedy po prvním kilometru předělávat úchyt, což se jakž takž podařilo a jelo se dál, jenže jakoby toho nebylo na začátek dost, David suše oznámil, že nechal doma kameru v nabíječce.... To znamenalo tři věci, za prvé to bylo další zdržení, za druhé následoval další telefonát čekající dvojici, v tu chvíli už čekající na místě celkového srazu, kterým byl opět Karlův most. A konečně třetí, která potěšila zvlášť Davida a to, že musí ten megakopec na Prosek kvůli zapomenuté kameře vyjet celý nahoru. Honza s Jirkou tedy čekali na Davida v parčíku kousek od Palmovky a Honza domluvil s Pepou, že místo srazu se přesune k Sazka Areně, jelikož to bylo směrem, kterým jsme se chtěli vydat, Pepa s Tomášem nic nenamítali a jeli čekat na další místo.

Když se vrátil David s kamerou, nasedli jsme a z Palmovky se přes Balabenku dostali až k Sazka Areně a tam se konečně naše sestava zkompletovala. Chvíli jsme pokecali, co se všechno přihodilo a vyjelo se směrem Harfa, tam byla první zastávka u cyklo obchodu, kde někteří kupovali maličkosti, které se ještě hodili, Honza si koupil takzvaného pavouka z gumi-cuku, takže problém s padajícím spacákem byl fuč. Poklábosili jsme s odborníky a jeli dál směrem do Hloubětína odtud lesníma zkratkama ke Kyjskému rybníku, a od něj se dojelo do Hostavic, kde byla první zastávka v místním koloniálu. Tam proběhla rychlá snídaně, ale jelikož jsme se na začátku už dost zdrželi, pokračovalo se svižně dál do Kunratického lesa. To už se dá říci, že jsme opustili Prahu a začínalo to být opravdu místy drsné, jelikož před pár dny vydatně pršelo, tudíž hlavně v lesích bylo dost bahna, louží a mokřin, takže po dvaceti kilometrech kola vypadala tak, jako by se s nimi před chvílí dojela Jizerská padesátka roku 2004. Po zdolání nástrah Kunratické džungle následoval příjezd do Českého Brodu, odkud se zamířilo na Kolín, vytyčený cíl dne.

Lesní stezky a bahnité cesty vystřídala, téměř klasická česká ementálová asfaltka, i když, nebylo to zas až tak pekelné, jak kde.... Pro cestu do Kolína se zvolila trasa po vcelku frekventované silnici, což nebylo moc příjemné, na druhou stranu kilometry na tachometru přibývali daleko rychleji a jízda byla pohodlnější, tedy jak pro koho, Jirka, který měl kolo do brutálního terénu, jak tloušťkou pneumatik, tak i stavbou celého kola, začal být trochu zmožený, takže tempo jsme zmírnili, protože ve skupině se jede líp. Jenže asfaltka se s Jirkovým kolem opravdu ráda něměla a Jirka toho začínal mít plný zuby, což vyvrcholilo v zajímavou událost a to tu, že si David vyměnil kolo s Jirkou. A následně to vypadalo tak, že Jirka nasadil bez problému svižné tempo a Davidovi zmizel úsměv ze rtů, to kolo bylo fakt moc, po chvíli to David vzdal a dalším odvážlivcem byl Pepa, který ale jen potvrdil, že je to opravdu kolem a ne formou. Takže kolo se vrátilo Jirkovi a některým už se honili hlavou myšlenky, jak to bude vypadat dál. Jenže po chvíli se musel řešit jinačí problém a v tu chvíli o dost závažnější - silnici chyběl most přes řeku. Značení informovalo o asi osmi kilometrové objížďce což nám na náladě nepřidalo, ale to ještě nebylo všechno. Z nebes se na nás spustil první deštík. Ano byl to jen deštík, ale i ten je mokrý a nepříjemný. Tudíž následovala porada, zůstat na místě pod alespoň pár stromky, kde se dalo trochu schovat a nebo se pokusit dešti ujet. Honza s Tomášem byli pro to, počkat až déšť přejde, ale zbylá trojice se přiklonila pro okamžitou cestu dál.

Takže jsme vybalili větrovky nebo cyklopláštěnky a od zbořeného mostu bylo třeba vyjet mírnější kopec zpět na křižovatku, kde začínala objížďka. Ale jen co jsme vyrazili, začali z nebe padat doslova provazy vody, které spolu s prudkým protivětrem po duši nepohladili. Na křižovatce se neotálelo a pokračovalo se po vyznačené objížďce. V tu chvíli začalo jezdit dost aut, takže to byly podmínky oprvdu hodně drsné. Ale naštěstí po chvíli po dešti ani stopy a mohli jsme protivodní opatření odstranit a pokračovat v normální jízdě. Ale v tuto chvíli toho bylo pro Jirku na začátek fakt dost, takže nám oznámil že z Kolína se asi vrátí vlakem zpátky domů. O tom uvažoval i Honza, který celkem vydatně promokl a chtěl si vyměnit věci a druhý den se vrátit. Cesta dál do Kolína, který se alespoň trochu přiblížil nás vyhladověla, takže jsme stavěli u každého motorestu, jenže problémem byly opravdu hodně našponovaný ceny, a tak se do Kolína dojelo bez větší pauzy. Hnedle u prvního Liedla se udělala pauza na nákup zásob na noc a hlavně ráno, Honzovi věci celkem uschly, takže si cestu pro suché oblečení rozmyslel. Jirka ale řešil problém ne s oblečením, ale s celým kolem, všem bylo jasné, že dál na něm pokračovat by bylo dost šílené a tak Jirka s Davidem vymysleli, že by Jirkův táta mohl v Praze půjčit kolo, v tom cyklo obchodě na Harfě a Jirkovi ho přivézt autem a to starý zvít zpátky do Prahy. Bylo to asi nejlepší řešení a tak Jirka se s tátou opravdu dohodl a mohl tak pokračovat dál. Ve městě se Honza, David a Jirka šli najíst do hospody, zatímto Pepa s Tomášem v parku vymýšleli, kam jet přenocovat.

Po večeři se z Kolína jelo dál směrem na východ, přejeli jsme přes moderní vlakový rychlo koridor a jelikož na tachometru jsme se začali blížit k číslu 100, bylo na čase najít místo na noc, také proto, aby se vědělo kam přesně má Jirkův táta přivézt nové kolo. Jeden les, vypadal celkem nadějně a tak jsme do něj zajeli a po chvíli dorazili na megalouku, která byla celá uvnitř toho lesa.Postavili jsme stany a čekali na přívoz kola. Po chvíli Jirka řekl, žemusíme jít zpátky na silnici, protože jinak by sme se asi těžce hledali. Jirka se kola opravdu dočkal, bylo to kolo značky Author (Solution) což je pro naše cesty ideální. Poklábosili jsme ještě chvíli, rozloučili se a pak se vydali zpátky na louku. Ve stanech se ještě provizorně rozvěsili mokré věci a mohli jsme se konečně navečeřet. Starosti dělal pouze poměrně silný vítr a šedivá mračna, ale i díky tomu, že jsme hned první den ujeli více něž sto kilometrů, se nám nakonec podařilo usnout.